Nedávno jsme si připomněli osmašedesáté výročí 25. února 1948. Považuji proto za zcela logické a rozumné, že se Komunistická strana Čech a Moravy ve svém prohlášení přihlásila k revolučnímu základu února 1948.
Vůbec mě nepřekvapilo, že se ihned ozvali náhle procitnuvší „odbojáři proti komunismu“, Konfederace politických vězňů, či hlasitě křičící pravicová média. Ještě za dob premiérování Mirka Topolánka a Petra Nečase (oba ODS) fungovalo strašidlo návratu komunismu, kdy prý hrozí, že komunisté ovládnou krajské koalice a spolu s ČSSD nastolí „rudý teror“. V roce 2012 – jako reakce na asociální pravicové reformy pánů Drábka či Kalouska – levice drtivě vyhrála krajské a senátní volby. Komunisté zasedli v několika krajských vládách, kde pomáhají realizovat svoji politiku a daří se jim. Hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček navíc patří k nejpopulárnějším. Strašák komunismu si tak pravověrní mohou strčit za klobouk, neboť ten již nezabírá ani na předškolní mládež. Topící se pravice proto musí využít jakoukoliv – byť i zavádějící – příležitost, aby jako jeden muž připomněla smýšlené teorie k oživení dlouholeté kampaně, jejímž úkolem je vnutit široké veřejnosti minimálně nepřesnou interpretaci tehdejších událostí. Co naplat, že se na únorových událostech podílely široké vrstvy občanů. Pravice hřeší na to, že se mnozí její příznivci často nenamáhají přemýšlet a dát si tehdejší poválečné události do širšího kontextu.
Takže si dovolím vysvětlit lidem, kteří ve svých nedobytných tvrzích nemají pražádný zájem o společnost rovnostářskou a sociálně spravedlivou, jak se věci mají. Byly necelé tři roky po nejstrašlivější válce v dějinách. Lidé si přáli jediné – zažívat mír a neopakovat děsivou krizi třicátých let. Proto v roce 1946 i 1948 dali ve volbách důvěru komunistům, kteří chtěli sociálně přívětivou společnost vybudovat. Po únoru 1948 se rozběhla budovatelská hnutí, kdy se obnovovala válkou zničená zem, stavěly se přehrady, školy, školky, nemocnice, nová sídliště. Podařilo se. Životní úroveň rostla, zmodernizoval se venkov, udělaly se velké pokroky v medicíně, vzdělávání a vědě. Systém očkování a zdravotní péče nám záviděla celá Evropa. Neexistovala nezaměstnanost a bezdomovectví, měli jsme bezúročné novomanželské půjčky, nebo propracovaný systém bytové výstavby. To příznivci pravice neradi slyší. Dovolím si podotknout, že KSČM opakovaně litovala tragických deformací a nedostatků, jež budování nové spravedlivé společnosti přineslo.
Dnes máme již přes čtvrt století „demokracii“, každý si může dělat, co se mu zlíbí: máme lichvářské půjčky, exekutory, půl milionů nezaměstnaných, nemluvě o těch, co práci sice mají, ale obávají se, že o ni přijdou. Abych nezapomněl, můžeme si zcela svobodně cestovat na Maledivy, do Emirátů či do Thajska. Stačí na to pár desítek tisíc, třeba vypůjčených u nebankovní společnosti.
Buď jak buď, mnoha lidem se dnes žije hůře, než tomu bývalo za časů před rokem 1989. Podle mnoha hlasů z řad nejrůznějších profesí, sociálních skupin, dokonce i od mnohých vědců a lékařů, nebyl ten tzv. socialismus zase tak špatný. Napravit mnohé z „Velké listopadové loupeže“ může jen model sociálně přívětivější společnosti.
