Už je to 105 let, kdy islámští Turci začali mezi lety 1915 až 1918 vyvražďovat okolo 1,5 milionu křesťanských Arménů. Turecko tuto genocidu stále popírá a nehlásí se k ní. Oběti arménské genocidy zasluhují naší vzpomínku a zároveň mějme na paměti, že musíme být vůči Turkům stále ostražití. Současné násilnosti Turecka vůči Kurdům i proti Řekům nám dávají za pravdu.

Hnutí SPD vyjadřuje úctu všem obětem takzvané arménské genocidy, v rámci které islámsky smýšlející Turci mezi lety 1915 až 1918 vyvraždili přibližně 1,5 milionu Arménů, hlásící se k východnímu křesťanství. Naši poslanci byli minulé volební období jedněmi z těch, kterým se podařilo v české Sněmovně prosadit uznání arménské genocidy, stejně jako to již udělaly mnohé státy Evropy.

Už od připojení území Arménie k Osmanské říši bylo hlavním problémem společného soužití rozdílné náboženství. V říši dominoval islám a arménský národ se hlásil k východnímu křesťanství. Spory se mezi Osmanskou říší a dvoumilionovou arménskou menšinou začaly zhoršovat v polovině 19. století, kdy začalo arménské národní obrození. První velké vyvraždění 80 až 300 tisíc Arménů Turky proběhlo v letech 1895 až 1896 na příkaz tureckého sultána Abdülhamida II. V roce 1909 se odehrál další masakr v Kilikii, kde bylo z iniciativy tzv. „mladoturků“ zabito 30 tisíc Arménů. Další počátek masivního vyvražďování Arménů můžeme hledat v událostech z listopadu roku 1914, kdy se Osmanská říše zapojila do první světové války, a to na straně centrálních mocností. Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli tehdejšími představiteli osmanské říše neoprávněně obviněni ze sabotáže, neboť na části bojové linie docházelo k přechodu Arménů k jednotkám carského Ruska, nejednalo se ale o masovou dezerci.

Během večera 24. dubna roku 1915 byly v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) zatčeny a zavražděny více než tři stovky arménských intelektuálů, politiků a podnikatelů. Tato událost odstartovala následnou násilnou deportaci zbytku arménského obyvatelstva. Deportace probíhala ve dvou fázích, nejdřív Osmané zastřelili bojeschopné muže, pak ostatní obyvatele vyhnali na nucenou cestu do pouště směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Velká většina Arménů z důvodu hladu, žízně a různých nemocí tento transport nepřežila. Byl to první pochod smrti v moderních dějinách. Mladí muži, kteří tento pochod přežili, byli odvedeni opodál a popraveni. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je Turci do pouště, kde neměli nejmenší šanci přežít, nebo je zaživa upálili.

Česká republika oficiálně uznala arménskou genocidu v dubnu 2017, kdy parlament přijal příslušné usnesení a to na základě historických pramenů, zadokumentovaných příběhů lidí a faktů, které potvrzují, že se jednalo ze strany Turků o plánované vyvraždění jedné rasy ze společnosti, která vyznávala jiné kulturní hodnoty.