Jedním z nich je i na mnoha židlích sedící lidovecký cikánobijec. Ten nás před několika dny obšťastnil filozofickým traktátem na téma vztahu vlastnictví médií a účasti na politickém životě. Prohlásil, že kdyby neměl Babiš svoje média, tak by ho ti ostatní zadusili, protože oni ovládají jiné. A že prý pan Čunek to poznal na vlastní kůži. Hned po Babišovi tady máme dalšího mučedníka, který si sám sobě nasazuje trnovou korunu a na potkání ukazuje svoje sedmibolestné rány. Asi si vzpomněl na trestní stíhání, které proti němu, jako starostovi, bylo vedeno pro trestný čin úplatkářství a manipulace s veřejnými zakázkami. Tehdy chudáček jeden byl tak tvrdě stíhán. Policisté, kteří ho obvinili byli vyměněni, a to ne jednou, ale hned třikrát, až se našli tací, co obvinění stáhli. To vše na příkaz dozorujícího státního zástupce, který na pokyn vlády dělal vše proto, aby Čunkovo stíhání zastavil. Nakonec se vše obrátilo proti korunnímu svědkovi, který si dovolil lidoveckého předsedu, ministra a poslance obvinit.
Ale zpět k vlastnictví médií, jako by bylo běžné, aby politici a politické strany v České republice vlastnili nějaká média. Možná, že nemáme k dispozici všechny informace, ale vypadá to tak, že jediným vlastníkem všech druhů médií z řad politiků je právě Babiš. Nevíme o tom, že by Rudé právo bylo vlastnictvím KSČM a předseda této strany na pravidelných poradách s redakcí diktoval, koho očernit hned a co nechat až před volbami. Nevíme také o tom, že by předseda ODS vlastnil nějaká média, právě tak jako ti zbývající.
Účastí v politice dává občan najevo svoje názory a snahu je prosadit. A to vše pro obecné blaho. Politika by tak měla být službou veřejnosti. Média a novináři byli nazýváni strážnými psy demokracie. Jestliže je politik zároveň majitelem médií a těm nařizuje co a jak psát, to již není demokracie a služba veřejnosti, ale nástup diktatury a totality. Jedině v ní jsou totiž média slouhy a ne hlídači.
Politici musí být kontrolováni, a proto je neslučitelné, aby byli zároveň majiteli a nadřízenými kontrolorů. Vlastnictví médií proto nemůže být podmínkou vstupu do politiky, ale naopak takovou překážkou, která to vylučuje. To je zásadní pravidlo, které odděluje demokracii od diktatury.
