Kdo se nepoučí z vlastních chyb, je nucen platit dvakrát. Nicméně začneme z pozitivní stránky. Díky Viktorovi Koženému má u nás penzijní reforma 16 let zpoždění oproti Maďarsku (kde už to mezitím začali znárodňovat). Viktor nás svými kousky natolik imunizoval před planým investičním nadšením, že už roku 2000 Světová banka přestala tlačit na českou vládu, abychom zavedli kapitálové penzijní fondy. Pochopila, že v zemi, která zažila masové okrádání akcionářů investičních privatizačních fondů (IPF), občané odmítnou vkládat peníze do podobného vehiklu. Nakonec i samotná Světová banka změnila názor a rozhodně nám nevnucuje model Bezděkovy komise. Inspiraci Bezděkovců hledejme spíš v tom, že komise je složena z manažerů penzijních fondů (verze pozdního koženého věku).
Pokud Nečasova vláda spustí své důchodové pokusy na lidech, nové penzijní fondy nemusí být tak brutálně rozkradeny, jako IPF. Dědictví kupónové privatizace však povede k tomu, že do sektoru bude puštěno pět nebo šest hráčů a tento oligopol bude systém vysávat prostřednictvím vysokých poplatků na správu a nákladů na získání klientů. Pro takové tvrzení netřeba být prorokem. Stávající penzijní fondy plně spotřebují částku, která odpovídá přidělovanému státnímu příspěvku – a ten je nejvyšší mezi státy OECD. Klientům však vydělávají žebrácká 0,3% ročně (průměr za deset let).
Rada vládě, co dělat, je přitom snadná. Stačí, když na chvíli všeho nechá, nasedne do autobusu a vyrazí na školní výlet do Bratislavy. Večer si s kolegy zazpívají a ráno to dospí na cestě do Budapešti. Druhý den za tmy mohou být doma a za ty dva dny se toho dozvědí dost, aby se celé generace Čechů zbavily bezesných nocí. Poslechnou si, proč jsou Slováci a Maďaři z prošlého reformního projektu Světové banky zoufalí. Dozvědí se, že to lze nakonec i zrušit, ale kdo to udělá, aby chodil do práce kanálama.
Jistě, mohla to být větší katastrofa. Penzijní opt-out, který se chystá protlačit vláda Petra Nečase, nevyvede do soukromých fondů polovinu příspěvků zaměstnance na sociální pojištění, ale jen třetinu, a nebude to povinné, ale jen dobrovolné. Až vás tam však mediální masáž nažene, zjistíte, že je to dobrovolná past. Smí se jen tam, nikoliv ven. Ke katastrofě přispěje i zvýšená DPH, která souvisí spíše s děsivým stavem rozpočtu.
Potřebujeme reformovat penzijní systém. Nejen detaily průběžného financování, zdroje také. Invalidní a vdovské důchody – ale i náhradní doby – nemohou financovány jen z příspěvků nebohých zaměstnanců. Proto je v Česku tak vysoké zdanění práce!! Je jasné, že hlavním zdrojem pro takovou reformu jsou progresívní daně z příjmů, majetkové daně, možná i nějaké to lehké navýšení spotřební daně z alkoholu. To je něco jiného, než asociální solidarita chudých s bohatými v podobě sjednocení DPH na 20 procentech, které zatíží nejchudších domácností o další tři procenta životních nákladů.
Naši penzijní reformátoři by si měli raději zamést před vlastním prahem a vyřešit problémy třetího pilíře, dobrovolného penzijního připojištění se státním příspěvkem. V těchto fondech stále není oddělen majetek klientů a majitele fondu a obvykle nejde ani o skutečné penze, ale jen jednorázový příspěvek na penzi.
Lze také uvažovat o větší zásluhovosti českých penzí třeba formou individuálních účtů (NDC), jak na tom pracovala už Špidlova vláda. Postup Nečasovy vlády však nabízí jen oprášení rodinného stříbra „kožené doby“.
Jan Mládek
stínový ministr financí ČSSD
