Je tedy logické, že podpora exportu musí být součástí priorit každé vlády. Bylo tomu tak vždy po roce 1989? A ono se také za podporu dá vydávat ledacos. Obzvláště, když to přináší dobré body premiérovi nebo ministrovi nebo velvyslanci v mediálních ohlasech. Často to dělá dojem, že premiér nebo ministr doprovází misi podnikatelů a ne naopak.
V posledních desetiletích vláda ČR schválila již několik „Strategií exportní politiky České republiky“. Výraz „Proexportní podpora“ se již vžil, přestože by bylo správnější mluvit o “Internacionalizaci české ekonomiky“. Není pravda, že dovážet, nakupovat umí každý, když má za co. Drahé nákupy pak zdražují všechny vstupy, nekvalitní subdodávky snižují úroveň finálních výrobků. Laciné dovozy pochybné kvality a původu rozbíjejí trh, ničí domácí producenty, o úrovni dovážených potravin nemluvě. K této problematice nutno přiřadit i „Přímé zahraniční investice“- aktivní i pasivní.
Proexportní strategie české vlády je chvályhodná snaha vycházející z pochopení nezbytnosti podporovat export českého zboží ( a taky služeb). Příkop mezi státní sférou a podnikatelským sektorem se spíše prohluboval, než zasypával. Existujících proexportních strategií si lze cenit jako vysoce odborného teoretického dokumentu. Praktické využití vycházející z potřeb podnikatelů, zejména počínajících exportérů není až tak přesvědčivé. Instituce prioritních zemí tak trochu zakrývá, že nejsme schopni si definovat oborové priority země.
V praktickém životě došlo za posledních skoro 25 let k opatřením, která exportérům spíše ublížila, než pomohla.
Jistě si ještě vzpomeneme na slova Václava Klause, který zastával ultra liberální přístup k otázce státního intervencionismu do ekonomiky. S jeho typickým kroucením hlavy sděloval do médií: „Podpora exportu, denně se setkávám s podnikateli, takové požadavky na mne vůbec nemají“. Nejen, že tento názor zazníval do médií, ale on se v praxi i realizoval.
Jedním z dopadů této politiky byl rozpad sítě Obchodních oddělení v zahraničí, které jsou, resp. byla základním pilířem proexportní pomoci. S vaničkou se vylilo i dítě. Struktura Obchodních oddělení před rokem 1989 a rozpadem Československé federace byla vybudována nehledě na ideologické imperativy komunistického režimu tak, aby mohlo obstát na kapitalistickém trhu. V čele byla složka obchodně-politická, která zajišťovala ekonomické kontakty s oficiálními místy země a prováděla obecný monitoring hospodářství hostitelské země. Obvykle to byl obchodní rada, jeden až dva attaché a makroekonomický analytik. (To, že se mnohdy za těmito osobami skrývali spolupracovníci – agenti STB je zase jiná historie.) Do týmu Obchodního oddělení pak vysílaly své zástupce firmy, podle oborového principu. Podle významu země a jejího trhu to bylo 15 až 20 odborníků. Každý z nich reprezentoval konkrétní sektor trhu, kupř.: automobilový a letecký průmysl, zemědělské stroje, textilní a kožedělný průmysl, potravinářský a chemický průmysl, ale také těžební průmysl, energetika, služby a další. Tuto strukturu používá dodnes většina vyspělých, exportně orientovaných zemí. S tím podstatným rozdílem, že oborové odborníky najímají z místních sil. Ti udržují kontakty s hlavními dovozci a distributory, sledují a vyhodnocují trh, upozorňují na možnosti a příležitosti a zpracovávají analýzy konkrétních segmentů trhu pro potřeby stávajících, ale i nových exportérů, radí v oblasti daňové, investiční i právní. Jejich výhodou je, že mají cit pro trh, pěstují dlouhodobé kontakty, nejsou tak často střídáni a ovládají místní jazyk. Odmítavý přístup velvyslanců k místním silám s poukazem na ochranu utajovaných skutečností je námitka z dob studené války.
Tento hřích je třeba napravit. Pokládáme za nezbytné, aby se síť ekonomických, obchodních, oborově orientovaných zástupců v zahraničí opět vybudovala.
Další hřebíček do rakve podpory exportu byl zatlučen v souvislosti s rozpadem Československé federace. Federální ministerstvo zahraničního obchodu bylo zrušeno, aniž by kompetenční zákon jasně vymezil pravomoci a odpovědnosti za podporu exportu nebo obecněji za zahraniční ekonomické vztahy. Ministerstvo zahraničních věcí geniálně využilo majetek „bývalých“ Obchodních oddělení v zahraničí k řešení dělení majetku se Slovenskem, tak, aby původní majetek federace zůstal v rukou nového českého MZV. Velmi zřetelně to proběhlo kupříkladu v Paříži. Tím zanikla materiální možnost existence sítě obchodních zastoupení.
Letitou averzi Ministerstva zahraničních věcí vůči „obchoďákům“ z dob socialismu se nepodařilo nikdy překonat. Velvyslanci se vždy obávali a stále obávají, že by ekonomické bilaterální vztahy mohly nabýt větší důležitosti, než vztahy politické a tak nemají chuť k vytváření příznivých podmínek pro práci ekonomických - obchodních úseků působících při zastupitelských úřadech. Za léta po roce 1993 se z velice vážené funkce obchodního rady, kterého ochotně přijímali jak vysocí státní úředníci, tak vedoucí pracovníci firem, stal úředník zpracovávající mnohdy značně formální úkoly státní správy a zajišťující - skoro v ilegalitě - podporu jednotlivých exportérů.
Na přelomu let 1999 a 2000, tedy při změně tisíciletí proběhl pokus o posilování „Obchodně-ekonomických úseků“ zastupitelských úřadů v zahraničí. Ministři Kavan a Grégr našli společnou řeč a dohodli se na spolupráci. Slibně zahájený proces však vydržel jen několik let.
Ministři zahraničních věcí rádi hovoří o „ekonomické dimenzi diplomacie“. Ve skutečnosti se však ekonomické a obchodní aktivity zastupitelských úřadů omezují. Nejvýrazněji se to projevilo na přelomu roku 2010 a2011, kdy MZV ČR dostalo za úkol, tak jako všechny ostatní rezorty, ušetřit výrazně na nákladech. Košile bližší než kabát a tak byla zrušena spolupráce s Ministerstvem průmyslu a obchodu při zajišťování zahraniční sítě na podporu exportu a na zastupitelských úřadech byla velká část obchodních úseků zrušena nebo silně omezena nebo formálně nahrazena politickým pracovníkem MZV.
Požadavky prezidenta republiky na změnu kritérií při výběru velvyslanců s důrazem na ekonomické vzdělání a zkušenosti jsou prvním krokem k nápravě hříchů z minulosti.
Podpoře exportu nepřispívá také nevýrazná pozice Hospodářské komory ČR. Obavy „někdejších“ politiků, že by mohla vzniknou mocná instituce ovlivňující hospodářství, tedy politiku země, aniž by prošla procesem demokratického volebního boje, vedly ke zrušení povinného členství a dnes HK v oblasti exportní podpory stačí s obtížemi zajistit účast zástupců firem na doprovodné mise politiků.
Velkým dluhem vůči českým exportérům je odkládání zavedení Eura. Nezpochybnitelné výhody Eura pro exportéry byly obětovány pro zájmy, které nejsou zcela transparentní a vzbuzují spekulace o vazbě na potřebu „vyprat“ zásoby hotových peněz pocházejících z korupce a černé či šedé ekonomiky.
Pokud do „Proexportní strategie“ nebude zabudován a všeobecně přijat princip jasné odpovědnosti, odbornosti, pragmatičnosti a oborovosti a nebude zásadním způsobem upraven „Kompetenční zákon“, bude účinnost a efektivnost proexportních nástrojů jen invence chytrých ministerských úředníků, nepodložené reálným vývojem exportu.
Ing. Pavel Hořák
externí spolupracovník ekonomické komise SPO
bývalý obchodní rada Paříž, Brusel, Vídeň
