Je to velmi chytlavé heslo, libě znějící v uších veřejnosti, lačné po nějakém protikladu vůči dlouholeté mediální propagandě elitářsky pojaté zastupitelské demokracie.

Pravda, zastupitelská demokracie má své slabiny. Produkuje často slabé a nestabilní vlády, je živnou půdou pro lobbyisty všeho druhu - i ty s korupčním nádechem. Poslanci, chráněni stále poměrně širokou imunitou, se mohou a také nezřídka chovají po celé volební období jako utržení ze řetězu, přebíhají od strany ke straně, necítí odpovědnost ke svým voličům ani k programu, za který byli zvoleni.    

Není se co divit, že v takové situaci, která vyvrcholila v minulém volebním období až deseti procenty nezařazených a zběhlých poslanců, se ozývají požadavky po jejich odvolatelnosti. To se lehce řekne, ale hůř udělá. Kdo má neodpovědné, neschopné či přímo zkorumpované zákonodárce vlastně odvolat? Ti, kdo je zvolili, nebo všichni z daného volebního kraje? A jaké procento hlasů pro odvolání bude zapotřebí? A jaká účast? Není lepší návrh změn volebního zákona z dílny SPOZ, který zvýšením počtu volebních obvodů a snížením zavírací klauzule z dnešních 5 na 3 procenta posílí odpovědnost poslance voličům a vytvoří i příznivější podmínky pro zahájení diskuse o problému jejich odvolatelnosti?

Jen zdánlivě jednodušší je řešení problému obecného referenda. Tomio Okamura navrhuje jako základní kvórum pro vyhlášení referenda 80 tisíc petičních podpisů.  To není tak mnoho a pokud to bude schváleno, může se tento prvek přímé demokracie objevovat poměrně často. V tom případě je ale nutno se také zeptat: kdo to bude platit? Vždyť jedno referendum stojí cca 500 milionů Kč. A je zdravé, abychom byli permanentně ve stavu volební (referendum je také druh volby) kampaně?

Hodně se argumentuje Švýcarskem. Ale ani v této tradiční kolébce přímé demokracie se institut obecného referenda nepoužívá tak často a na tak širokou paletu problémů, jak si představují stoupenci hnutí Úsvit. I SPOZ má požadavek obecného referenda ve svém programu. Je připravena podpořit jeho zavedení i v podobě navrhované Okamurou za předpokladu rozumného vymezení okruhu témat, které se prostřednictvím referenda mohou rozhodovat. Nicméně referendum nepovažuje za všelék. Stále je to totiž jen jednorázový rozhodovací akt, po kterém následuje opět období „klidu", ve kterém je volič rychle odkázán na vedlejší kolej a nastává neomezená vláda parlamentu.

Požadavek odvolatelnosti a obecného referenda je jen technikálií (byť velmi důležitou z hlediska rozvoje demokracie)  a může v našich podmínkách velmi rychle zdegenerovat. Proto navrhujeme doplnit jej principem participace, který představuje možnost stálé účasti občanů na realizaci veřejné správy bez ohledu, zda byli zvoleni zastupiteli. Příkladem reálného uskutečnění participace je tzv. „participativní komunální rozpočet", který umožňuje angažovaným občanům prostřednictvím tzv. akčních skupin vybrat projekty či zvolit účel vynaložení určitého procenta rozpočtované částky. Konečné rozhodnutí sice náleží zastupitelům, ale v rámci právní úpravy participativního rozpočtu například místní vyhláškou se obvykle stanoví, že zastupitelé mohou demokraticky vybrané návrhy občanů zamítnout pouze v případě jejich nerealizovatelnosti nebo rozporu s platnou legislativou.

Voliči by se měli důkladně zamyslet, zda ve většině případů oprávněné, nicméně příliš obecně formulované požadavky  zaručují posun naší těžce zkoušené společnosti vpřed bez ohledu na to, kdo za nimi stojí. Tomio Okamura možná ani ve sněmovně sedět nebude, protože je senátor. Andrej Babiš či Jana Bobošíková mohou mít pouze jeden poslanecký hlas z dvou set. Kdo jsou ti ostatní za nimi? Znáte je? Neznámé osoby mohou přinést problém  zejména ve chvíli, až zjistí, že kromě velkých ústavních problémů parlament řeší především drobné či větší novely zákonů v sociální, zdravotní, ekonomické či kulturní oblasti. Pak totiž najednou zjistí, že soused v poslanecké lavici zastupující tentýž subjekt má úplně opačný názor a ideologická východiska. V tu chvíli končí předvolební jednota, populistický subjekt se drolí a výsledkem je opakování neblahých zkušeností s Věcmi veřejnými. Těm také přece šlo alespoň deklarativně i o přímou demokracii, což potvrzuje kandidatura Víta Bárty za hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. A jaký byl výsledek? Všichni víme. Chceme to opět zopakovat

Doc. Ing. Michael Kroh, CSc.
kandidát č.5 SPOZ ve volebním kraji Praha