Hranici pro symbolický jednorázový příspěvek překročila strana o jedinou setinu procenta. Co se stalo se stranou, která byla ještě v létě považována za černého koně voleb?
Politickou odpovědnost za výsledek voleb přijalo stávající vedení strany, které se dostalo pod palbu kritiky ze strany členů i sympatizantů. Někteří z nich se sdružili v Platformě obrody, kterou založil bývalý vysoký funkcionář strany a pravá ruka Miloše Zemana Miroslav Šlouf. Na svém prvním shromáždění, kterého se zúčastnilo patrně více nespokojených zemanovců z regionů než registrovaných členů platformy, zazněla velmi ostrá, až někdy nevybíravá kritika vedení.
Objektivní pozorovatel však musel zaznamenat minimum vlastní sebereflexe řečníků, kteří ještě před několika měsíci kritizované vedení schválili na sjezdu a podobně jako zvolení vrcholní funkcionáři podlehli triumfalismu z úspěšně splněné mise „Zeman na Hrad!".
Některé chyby volební kampaně na stránkách BL popisovala Ilona Švihlíková, která kandidovala (když ji jinde odmítli) za SPOZ na Vysočině. Volební neúspěch byl však zakódován již v postupu strany po prezidentské volbě, pro nějž byla charakteristická setrvačnost ve strategii a taktice.
Vítězstvím Miloše Zemana v přímé prezidentské volbě se strana ocitla v pozici jásajícího sirotka, který se raduje z toho, že právě přišel o svého otce.
Přitom výstavba strany, její stanovy a vnitřní režim byly podřízeny jediné osobě - budoucímu prezidentovi - bez ohledu na to, v jaké funkci Miloš Zeman oficiálně vystupoval a kdo byl v čele.
V době prezidentské kampaně to fungovalo perfektně, ale ve všech ostatních volbách strana fakticky propadla a nesplnila své cíle. 4,23 % v roce 2010 při osobním nasazení Miloše Zemana v rámci putujícího Zemáku nelze považovat za kdovíjaký úspěch, stejně jako dvojí proniknutí do zastupitelstev v krajských volbách 2012 a následná účast v krajských vládách. Významný úspěch strana nezaznamenala ani v komunálních volbách 2010. Senátní klub je složen z přeběhlíků od ČSSD.
Velkou chybou bylo, že strana neustavila odborné komise, ačkoli se k tomu zavázala již na ustavujícím sjezdu. Jejich vedoucí (mluvčí) mohli vytvořit i neoficiální stínovou vládu. Není jasné, proč tento úkol nebyl splněn, zda to byla jen neschopnost funkcionářů či ješitnost předsedy (posléze čestného), který nerad snášel potencionálně odlišné názory. Tím strana přišla o možnost vyprofilovat další osobnosti, schopné se pohybovat v mediálním prostředí a komunikovat program s novináři i veřejností.
Tak se stalo, že v okamžiku, kdy strana uzavírala prvotní etapu své existence na jarním sjezdu, neměla připravené politiky schopné se pohybovat ve vysoké politice. Pokud funkcionáři nějaké zkušenosti měli, bylo to z místní či regionální politiky.
Je přitom logické, že poté, co dosavadní předseda Vratislav Mynář zamířil do funkce hradního kancléře, se pozornost obracela k Pardubickému a Zlínskému kraji, kde SPOZ působil v krajských radách. Nicméně i zde bylo úspěchu dosaženo především působností nestraníků - sympatizantů - doc. Čuby a bývalého železničního odboráře Duška. Jednoduše řečeno, na sjezdu prakticky nebylo z koho vybírat.
Na sjezdu zvolený předseda Zdeněk Štengl je bezpochyby poctivý regionální politik a obětavý pracant, nicméně do ostrých předvolebních debat za sebe raději posílal kolegy. Největší vliv si v užším vedení SPOZ zachoval Vratislav Mynář, který působil jako spojka mezi vedením strany a Hradem. Spolu s podnikatelem Martinem Nejedlým, který ve funkci místopředsedy zajišťoval peníze na kampaň, vytvořil dvojici faktických vůdců. Bohužel všichni se ve vysoké politice teprve zabydlovali a na jejich veřejných vystoupeních to bylo znát.
Strana po sjezdu podnikla některé kroky k vytvoření odborných komisí, ale tento úkol byl záhy překryt petiční kampaní za majetková přiznání a přípravou na předčasné volby a zůstalo opět jen u návrhů. Události, které po demisi Nečasovy vlády dostaly neočekávaný spád, zastihly stranu ještě nepřipravenou na velký volební střet.
Petiční kampaň měla sice velký úspěch, ale vedení strany ji neumělo dostatečně využít ve chvíli, kdy se stejným požadavkem, ale mnohem razantněji, vystoupil Tomio Okamura. Prostě nebyl nikdo, kdo by tyto požadavky komunikoval v situaci, kdy se dřívější jediný komunikátor změnil v prezidenta všech občanů.
Narychlo sehnaní členové Rusnokovy vlády jsou sice rezortními odborníky a měli i jakés takés zkušenosti z vysoké politiky, ale ani jeden se nestal faktickým volebním lídrem. Straně se nepodařilo přesvědčit samotného Jiřího Rusnoka, který na to jediný ze své vlády měl předpoklady a jeho přítomnost na kandidátce by výsledek zemanovců nepochybně výrazně ovlivnila.
Personální deficit se v situaci, kdy některé prognózy dávaly naději na vstup do sněmovny, promítl i do sestavování kandidátek. Sháněl se kdekdo, od již zmíněných ministrů přes populární zpěváky až po fotbalové manažery a trenéry. Nějaký čas strana koketovala i s krajně nepopulárním bývalým ministrem školství Josefem Dobešem a jeho hnutím na podporu sportu. To jí ovšem sympatií ve veřejnosti rozhodně nepřidalo.
Nastaly i střety v krajích. Namísto aby situaci uklidňovalo a usmiřovalo rozhádané krajské funkcionáře, řešilo vedení problém silově vždy ve prospěch jedné z nesvářených skupin. V Hradci Králové byl na základě jednoho menšího incidentu ukvapeně vyloučen i předseda klubu senátorů SPOZ Vladimír Dryml a někteří jeho stoupenci. Strana (a možná i sám Miloš Zeman) tím vyslala velmi negativní signál, jak si váží osob, které výrazně pomohly prezidentovi ke zvolení. Totéž se týká i Miroslava Šloufa, kterého strana sice nevyloučila, ale vyškrtla z kandidátky.
Šedivé, nevýrazné kandidátky neměla jen SPOZ. Ta k nim ovšem přidala další úlet v podobě zaměření volební kampaně. Namísto témat, která prosazoval zvolený prezident (majetková přiznání, změna volebního zákona atd.), vyzývala voliče, aby jí dali hlas za zásluhy o prezidentskou kampaň (prezident na poštovní známce) a za údajné zastavení Kalouska (což nebyla pravda).
A ministři, potažmo další volební lídři, nesdělovali veřejnosti nic, kromě toho, že budou volit zemanovce (což se při jejich přítomnosti na kandidátkách mělo považovat za samozřejmost). A tak se témat SPOZ chopili jiní, zejména Tomio Okamura, jehož Úsvitu přibývaly preference přesně stejným tempem, jakým zemanovcům ubývaly. Okamura se nebál otevřeně zvednout ani téma prezidentského systému, které s ohledem na prezidentovu choulostivou situaci rezonovalo v programu SPOZ pouze „pod čarou".
V neposlední řadě přispěl k volebnímu neúspěchu i sám prezident Zeman svými některými, mediálně akcentovanými kontroverzními skutky a výroky z předvolebního období. Jak se stavěl k případům vylučování Drymla či k velrybářským počinům ve Středočeském kraji, se již asi nedovíme, protože oficiálně dění v politických stranách nekomentuje a Vratislav Mynář si to asi nechá pro sebe. Pokud ale prezident vedení strany, kterou založil, alespoň neoficiálně nepokáral, dává najevo, že mu na dalším osudu SPOZ již příliš nezáleží.
Paradoxně právě to může skýtat pro stranu naději na nový začátek. Základním předpokladem pro restart je totiž zrušení modelu „papež a jeho apoštolové", který ještě na jarním sjezdu deklaroval za škodolibých posměšků médií předseda Štengl. Přímou propagaci prezidenta by mělo převzít Sdružení přátel Miloše Zemana a strana již bez přídomku „Zemanovci" by se měla vydat s pokorou na politickou scénu získávat pro myšlenky prezidenta, ale i z jiných středolevých a humanrightistických zdrojů, spojence z řad občanských aktivistů, ba dokonce současných voličů Úsvitu, ANO či KSČM a bývalých voličů Karla Schwarzenberga. Mrtvá je ovšem myšlenka „lepší" sociální demokracie, kterou hlásal ještě nedávno i sám Miloš Zeman. Tudy cesta vskutku nevede.
Občanskoprávní témata jako je participace či nepodmíněný základní příjem by měla vystřídat nereálné sny o kanálu Dunaj - Labe - Odra a podobných „baťovských" projektech.
Pokud někdo očekává, že podobné návrhy zazní v rámci Šloufovy Platformy Obrody, krutě se mýlí. Její patron sice dokáže perfektně zorganizovat mítink či diskusní fórum, ale jeho myšlení je od občanskoprávních témat na míle daleko. A vedení SPOZ? Ať bude jakékoliv, mělo by čerpat inspiraci nejen na Hradě, ale daleko častěji by mělo zajet do „podhradí", mezi „prostý" lid a když se stát apoštolem, tak jeho potřeb a práv, což má strana ostatně ve svém názvu. V opačném případě čeká stranu dříve nebo později odchod z politické scény.
Doc. Ing. Michael Kroh, CSc.
autor je zakládajícím členem SPOZ a kandidoval za ni ve volbách 2010 i 2013
