Václav Havel zemřel před třemi roky a neměl nám to dělat. Nikoliv proto, že s ním by byla naše současná situace lepší, to by nedokázal. Máme se přesně tak, jak si zasloužíme, abychom se měli. Jeden člověk by to nezměnil. Nebyla by lepší ani „naše demokracie“ a dokonce ani úroveň toalet na benzínových pumpách. Ale po ony tři roky probíhá, někdy pod hladinou a jindy na povrchu, soustavný spor „o Havla“. Jako všechny zástupné spory má jednu chybu. Je to bitva o všem a o ničem. Takže marná ztráta času.
Do „haveliády“ si ztělesnili mnozí spor o podobu českého státu, jeho orientaci a nasměrování. Což ovšem tento spor nutně dělá statickou bitvou u Verdunu s množstvím padlých, ale bez vítěze. Pokud chci směřování země do budoucnosti opřít o glorifikaci nebo zatracení postavy z minulosti, nemohu se nikdy dobrat výsledku, který by stál za řeč. Nic totiž není absurdnější než válka o ikonu. Pro jednu stranu o ikonu odporu proti komunismu, boje za demokracii, vyvléknutí se z ruského chomoutu a návratu do Evropy. Pro stranu druhou o ztělesnění opilectví, sukničkářství, prodejnosti a oportunismu. Jenže Havel nebyl ani největším štěstím této země a ani jejím největším neštěstím. Postavit naší situaci takto může jenom nerozumný člověk.
Dochází až k absurdním situacím. Jedni dělají z Václava Havla člověka, který rozpačitě a vlastně nechtěně kývnul „národu“ na službu, o kterou příliš nestál.
Avšak obětavě nesl pochodeň demokracie bez ohledu na okopávače kotníků v souladu s tím, že celý život zasvětil boji za svobodu. Jiní mu přičítají ambicióznost, taktizování, farizejství, proradnost. Protože nevyhověl všem, tak je zrádce. Kamarádil se s Němci a prodal zemi kapitálu.
Nesmysl je první i druhé. Těžko říci, proč by člověk přesvědčený o zrůdnosti komunismu nemohl zároveň pít alkohol a v pauzách mezi psaním a vězením běhat za ženskými (když to doma ustál). Stejně tak není jasné, co je špatného na ambicích a na tom, že někdo má chuť šéfovat, když je přesvědčený, že na to má.
S tím, co nazývají jedni „živoucím odkazem“ Václava Havla a druzí „Havlovým prokletím“ se budeme muset dříve nebo později nějakým rozumným způsobem vyrovnat. Výkřiky, které Václava Havla staví na piedestal nebo se ho z něj snaží strhnout, jsou a budou jenom výkřiky. Mají jenom tak omezenou platnost, jako je význam těch, kdo křičí. Všimněme si, že u adoristů i pomlouvačů jsou nejvíce slyšet bezvýznamní, po právu nikdy neobjevení nebo naopak po zásluze zapomenutí lidé, pro které je Václav Havel jenom prostředek ke zviditelnění. Zatím to vypadá, že při každém výročí úmrtí nastává souboj o to, kdo vytvoří nejlepší svatozář a kdo naopak vydáví nejvíc slizu.
Nikdy jsem nevěřil představě roztomilého introvertního nešiky, stejně tak nevěřím představě ďábelského plánovače spolčeného se světovým židovstvem. Líbí se mi varianta člověka, který se nebrání požitkům, neuhne problémům, ale umí zakličkovat, když to považuje za potřebné, který se nebrání rozhodování pod tlakem, někdy to dopadne dobře a někdy špatně, ale kvůli chybám nemá trauma ani si nehází lano, který ví, že má svůj význam a váhu, ale je mu jasné, že bez neznámých podporovatelů by nic nedokázal. K tomu je ostatně zajímavý tento rozhovor s Karlem Srpem:
Psali jsme:
A co se týká skutečného historického vlivu Václava Havla, počkejme ještě nějaké roky, kam dospějeme v naší diskusi o této zemi. Co z toho, co považujeme za „odkaz“, zůstane zakódované v politice a společnosti, co bude naopak odloženo. Význam se má měřit tím, jak někdo ovlivní svou zemi a svůj národ, jak ovlivní jiné státy a jiné národy. Nikoliv tím, jak se pro pomatené stane modlou nebo prokletím.
