No, ve skutečnosti bych tedy politiky opravdu nevinil z toho, že se zase moc nezabývali bojem za pomazánkové máslo, tedy za právo nazývat tento produkt „pomazánkovým máslem“. Všichni přece víme, oč jde. Kdo se vypraví na roh do samoobsluhy pro rum, netápe u regálu, protože prostě sáhne po etiketě „tuzemák“ nebo nějaké jiné. Zoufalé hospodyňky také nestráví nekonečné nervní hodiny u regálu v potravinách, celkem bez obtíží natáhnou ruku po něčem, co se bude jmenovat třeba „tradiční pomazánkové“. Ani rum ani pomazánkové máslo především nepatří k národním zájmům v tom skutečném smyslu slova. Byly a jsou to v obou případech takové zvláštnůstky, ale národní zájem? Leda, že po rumu přichází čas na svéráz národního lovu.
Kdyby to bylo tak, že oni politici, co vlastním tělem nezachránili i pro další generace pomazánkové máslo, chránili ve stejné době podstatnější zájmy České republiky, tak bych jim to vcelku s klidem odpustil. Opravdu mi podstatnější připadá, zda a v jaké podobě se připojíme nebo nepřipojíme k finančnímu (bankovnímu) valu, zda si udržíme kompaktní a nezcizitelné české finančnictví, zda a kdy budeme nebo nebudeme uvažovat o euru, nakolik budeme schopni proinvestovat peníze z rozvojových fondů a nakolik je zase vrátíme zpátky do Bruselu. To jsou otázky, které bychom měli ve vztahu k Evropské unii řešit spíše.
A měli bychom se Bruselu ptát ještě více – má tato unie smysl ve chvíli, kdy naprosto zjevně trpí zakrňováním demokracie a kdy se postupně dostává do situace, ve které stále častěji velmi pofidérně volení lidé rozhodují nejen o drobnostech (jako rum a pomazánkové máslo), ale především o věcech, které se týkají opravdových a naprosto skutečných národních zájmů jednotlivých států?
Letos budou mimo jiné volby do Evropského parlamentu. Bude zajímavé sledovat, jak se k nim postaví česká veřejnost. Ta stejná veřejnost, která vede s Bruselem válku založenou na tom, že se rozhodla nebrat Evropskou unii na vědomí, ale současně si usmyslela na ní tak nějak povšechně a co nejobecněji nadávat. Což není přístup zcela konzistentní, stačil však k tomu, že nadšení Evropané se stáhli do defenzívy a nedávají svoje názory příliš najevo. Většina politické representace se nyní začíná tvářit tak, že sjednocená Evropa je skvělá myšlenka, jenom chce vylepšit a „dotáhnout“. Takoví „poučení“ eurooptimisté, ti nyní tvoří většinu politického spektra. Ostatně všimněme si, že s novou vládou přišel i nový postoj k euru. Diskuse o tom, zda je euro vůbec potřebné pro zemi, jako je Česká republika a jestli je euro v našem národním zájmu, se stala diskuse, kdy ho přijmeme. Tedy diskuse, ony jsou to spíš jednostranná ujištění o tom, že euro bude, jediná otázka zní, kdy.
Aniž bych plakal za rumem a pomazánkovým máslem, měli bychom do Evropského parlamentu poslat spíše euroskeptiky. Nikoliv proto, aby rozbili unii, atomizovali evropskou společnost a zadupali vědomí společného kontinentu. Zdá se mi však, že potřebujeme pohled spíše skeptický k tomu, abychom postavili evropskou spolupráci na opravdu pevných základech. Těmi jsou společné evropské zájmy, volný obchod, neomezovaná spolupráce, svobodný pohyb lidí a kapitálu. To jsou zdravé věci.
Když nedávno mluvil Miloš Zeman v Europarlamentu, byl to dost zvláštní zážitek, který možná ani mnozí poslanci úplně nepochopili. Český prezident dosti skepticky pojednal o věcech, které opravdu štvou obyčejné Evropany. A mluvil o nich patřičně sarkasticky. Bylo zábavné poslouchat reakce evropských politiků oceňujících, že prezident České republiky přednesl projev „proevropský“ (na to opravdu nebyli zvyklí), ale že jim v tomto projevu chyběly „velké evropské ideje“.
To je ten unijní problém. Ze Štrasburku pro samé ideje nevidno pomazánkové máslo. Z Madety pro pomazánkové máslo nevidno ideje. To se pak ale těžko domluvíme.
