Již zřejmě je vyřešen akutní problém Řecka, nejasný zůstává osud Itálie, Španělska. Především ale zde zůstává problém v podobě obrovských ztrát, které utrpěly evropské banky, které rozsáhle nakupovaly dluhopisy těchto problematických zemí. Je čím dál zřejmější, že na jejich pokrytí nebudou postačovat zdroje Evropské unie – a tak již dnes se hovoří o příchodu investic či odkupu těchto dluhů mimoevropskými zeměmi. Nejčastěji je zmiňována Čína a Brazílie. Není třeba právě toto příznakem celkového úpadku Evropy?

Obzvlášť varující je to zejména v případě Číny. Vždyť tato země se stále silněji profiluje jako jakási politická, mocenská alternativa západní civilizaci – a to alternativa ne zrovna přátelská. Čína opírající se o dlouhodobý výrazný hospodářský růst má čím dál silnější velmocenské ambice, což se plně projevuje i v její reálné politice. Čína tak dnes nebývale posiluje své již tak dosti mohutné ozbrojené síly – a realizuje jakousi neoimperialistickou zahraniční politiku, zaměřenou především na chudší, ovšem nerostnými surovinami oplývající rozvojové země. Již dnes se tak dochází ke střetu zájmů s USA - a to tak výrazným způsobem, že se hovoří o návratu studené války, soupeření mezi dvěma supervelmocemi. Tento střet je obzvlášť pikantní i díky tomu, že Čína vlastní velké množství amerických dluhopisů, díky kterým USA financují svůj rozsáhlý dluh. Již dnes je to vnímáno jako obrovské bezpečnostní riziko - a snad i proto je tento střet civilizací mnohem ožehavější a nebezpečnější. Je tedy Čína a její státní, resp. polostátní instituce skutečně vhodným investorem?

Obdobně absurdním je i příklad Brazílie. Vždyť tato země i přes svoji velikost ještě před několika desetiletími byla klasickou rozvojovou zemí se všemi typickými příznaky včetně propastných soci-álních rozdílů, nerovnoměrného rozdělení bohatství země – a obrovským množstvím lidí postižených absolutní chudobou. Ta chudoba zde i přes veškeré snahy nadále zůstává. A mnozí z těch chudých žije jen díky humanitární pomoci - a to třeba pocházející z Evropy; z té Evropy, která by nyní měla být zachráněna pomocí brazilských investic. Není to tak trochu absurdum?

Zdá se, že mnohem logičtější by bylo přestat uvažovat o této cestě, která by vedla jen k tomu, že kdysi hrdá Evropa by se dostala do područí jiných států, resp. jiných velmocí. Místo toho by Evropa, resp. Evropská unie měla jít cestou ekonomických reforem, úspor a postupného splácení dluhů. To, že by se mělo přitom jít trochu jinou cestou, než jakou předvádí česká pravicová vláda (a mnohé podobné) je čím dál zřetelnější. Ale každopádně by Evropa měla jít především cestou mnohem racionálnějšího a efektivnějšího využívání svých vlastních zdrojů, mobilizace svých vlastních sil – a nikoliv prošení někde jinde.

Změna by ostatně mohla přijít i v zahraniční politice. Vždyť třeba pro onu Čínu a Brazílii je příznačné, že se nepouštějí do nějakých velkolepých zahraničních angažmá, typických pro západní svět – a jsou i dosti opatrné při rozdávání pomoci. Nepouštějí se do akcí, které by byly nad jejich ekonomické síly. Snaží se především posílit svou ekonomiku a tím i své pozice – vše ostatní je až druhořadé

I Evropa by se proto měla vzdát svého postkolonialistického, mesiášského syndromu zodpovědnosti za ty druhé, když právě to je jí mnohými státy čím dál silněji vyčítáno. Neměla by jim (kromě případů zásadního porušování lidských práv apod.) zasahovat do jejich vnitřního vývoje, neměla by jim vnucovat svoji vůli – od toho je přec OSN jako univerzální kolektivní orgán. Neměla by posky-tovat pomoc těm státům, které se nestarají o potřeby svých občanů a finance raději vynakládají na zbrojení (příznačné především pro mnohé africké státy). Neměla by podporovat diktátory, kteří se možná tváří prozápadně, ale ve skutečnosti jim jde jenom o dosažení absolutní moci. A neměla by se pouštět do dobrodružství typu války v Libyi, které ji vyčerpávají jak ekonomicky, tak vojensky.

Současná ekonomická krize naplno odhalila Evropě její jinou a možná mnohem zásadnější krizi - ztrátu své vlastní identity. Ta je příznačná jak pro státy, tak i pro jednotlivé občany, kteří jsou z dnešní situace čím dál silněji frustrováni. Své nové postavení v globalizujícím se světě, svou vlastní tvář tak Evropa teprve hledá. Podaří se jí to?

Khol David