V prvé řadě musí konečně umravnit a přivést k pořádku finanční trhy. Je více než jasné, že finanční trhy nejsou dostatečně regulovány. Současnou krizi vyvolaly právě ony nekontrolovatelnými spekulacemi, a dokud nebude zjednán opět řád, tak není naděje na nápravu. V současné době, s drzostí přímo nebetyčnou, finanční trhy straší hrozbou, které samy vyvolaly. Světové ani evropské hospodářství se nevzpamatuje, dokud nebudou finanční trhy opět přivedeny do úlohy obsluhy reálné ekonomiky. V současné době je tomu naopak. Vlády slouží finančníkům a ti je tlačí k čím dál nemorálnějším akcím, zejména okrádání daňových poplatníků, tištění peněz, kolektivizaci evropských dluhů, spekulačními nákupy měn způsobují existenční potíže hospodářství třetích zemí (např. Švýcarska) a další turbulence. Sebekriticky to přiznává i šéf Deutsche Bank Josef Ackermann. Řešením je obnovení řádné regulace bank, hedgeových fondů, zavedení daně z finančních transakcí, regulace a povolování obchodů s deriváty a s pojistkami derivátů. I když to nelze prosadit v současné době celosvětově, tato opatření lze zavést v Evropě, případně pouze jen v eurozóně. V tuto chvíli to nemůže prosadit nikdo jiný než právě Angela Merkelová. Banky mohou vyhrožovat odchodem do USA, do Asie, nebo kamkoliv – prosím, ať jdou. Čas k akci je právě nyní, na váhání ho už moc nezbývá.

Druhým nutným opatřením je pořádek ve vlastní eurozóně. Jakkoliv se to dnes zdá být pozdě, právě nyní je třeba zavést přísnou disciplínu pro chování členských států eurozóny včetně automatických sankcí a rizika vyloučení z klubu. Dále bude nutné sladit vhodnou formou hospodářskou, finanční a sociální politiku – samozřejmě na dobrovolné, ale závazné bázi. Situace volá po tom, aby Angela Merkelová demonstrovala leadership při zavádění opatření, která vyvedou Evropu z krize. Bohužel nikdo jiný to teď nemůže udělat. Jde o to, aby k takovému kroku nalezla odvahu v sobě a podporu doma.

Vlastní řešení dluhové krize nevyžaduje žádnou superfilozofii. Je jasné, že pokud dlužník není schopen splácet, bude nutné přinejmenším část dluhů odepsat. Důležité je, aby se tak stalo na účet bank, ne daňových poplatníků nebo destrukcí měny, jak si to představují právě finanční kruhy. Pokud některé banky přitom padnou, mohou se vlády jejich zemí rozhodnout je znárodnit a teprve poté je z veřejného rozpočtu rekapitalizovat. Do budoucna by se také měly učinit takové kroky, aby neexistovaly finanční ústavy, které svojí velikostí představují systémové riziko. Jinými slovy příliš velké banky rozdělit na menší. Pokud to někomu z ortodoxních vyznavačů neregulovaného finančního sektoru připadá jako omezování trhu, pak s tímto požadavkem přišel právě jeden z bankéřů nejpovolanějších, Paul Volcker, bývalý šéf Federálních Rezerv za prezidenta Reagana, ten který zkrotil tehdejší 21procentní inflaci.

Jde prostě o to, dát věcem normální řád a přestat být otrokem hrstky velmi vlivných bankéřů, kteří svými politickými konexemi drží celý svět jako rukojmí.


Aleš Šatánek