Základní přirozenou premisou na úrovni ideálu je, že přerozdělování našich peněz prostřednictvím daní je VŽDY špatně. Každému co jeho jest. Co je tvoje, je tvoje, co je moje do toho ti nic není. Když u tohoto základního přirozeného kamene zůstaneme a neodchýlíme se jen proto, že nějaká skupina lidí zrovna křičí, že má sama málo a potřebuje naprosto nezbytně víc, přičemž se v článku vůbec nezabývám skutečně objektivně jakkoli psychicky, duševně či zdravotně handicapovanými, může být existující jakékoli přerozdělování už jen MÉNĚ špatné. Platí ovšem, že čím více přerozdělování je, tím více je nespravedlnosti. Při existenci přerozdělování mohou lidé dělat už jen jedinou věc. Musí dbát se vším umem a rozhodností, v zájmu obou stran, aby při něm bylo nespravedlností co nejméně.
Už Albert Einstein, kterého jistě nelze podezřívat z hlouposti či slabého ducha, říkal: „Na světě nejtěžší věc k pochopení je daň z příjmu.“ A já dodávám, že když už ji máme, je potřeba si uvědomit, že je to jedna z nejdražších věcí (jistě kromě života a zdraví), kterou máme. A je úplně jedno, jak je vysoká. Vždy tak bude vnímána a je to přirozené. Každý z nás si už mnohokrát položil otázku, proč se z našich daní zrovna platí to či ono. A asi všichni také tušíme, že kdyby daň byla dobrovolná, tedy bylo by na vůli každého z nás, kolik z našich příjmů zaplatíme, mohli bychom finanční úřady zrušit a budovy prodat. A právě poměr mezi „chtít“ (tedy zpravidla ve výši 0%) a „muset“ (horní hranicí je 100%) a následné využití této daně, to je alfou a omegou vztahu mezi občany a jejich politiky, které si zvolili. Alfou a omegou průběžného pocitu plátce, který je v této hře z dlouhodobého hlediska jednoznačně nejdůležitější, že daň má smysl, pomáhá, a že není zneužívána.
Podle mého názoru stát z našich daní podporuje řadu věcí, které nejsou potřeba. Místo toho, aby nechal na lidech samotných co chtějí, bere jim jejich vydělané peníze a používá je v principu na vytváření nespravedlnosti. A to jen na základě rozhodnutí několika lidí, že je to tak správné. Základním pravidlem by proto podle mě mělo být vědomí, že není povinností ani nutností přerozdělit jedinou korunu od těch, kteří je produkují, k těm, kteří je doposud neprodukují - pokud tito mají zdravé nohy, ruce a hlavu a dokáží se sami rozhodovat, co je pro jejich život dobré, vhodné a potřebné (natož přerozdělovat od produkujících k těm, kteří produkují ještě více, což je ale mnohdy průvodním znakem státních dotací). Toto základní pravidlo pak už můžeme jen zmírňovat, ovšem NIKDY ne plošně. Jakmile zavedete cokoli plošného, odepište rovnou půlku peněz, které do toho vložíte. A jak toto všechno souvisí se státní podporou bydlení nebo kultury?
Jde o princip. Zaprvé stát při použití jakéhokoli dotačního nástroje automaticky vytvoří obrovskou nespravedlnost tím, že vezme peníze jedněm, aby je poskytl druhým a to ještě ne vždy těm, kteří to opravdu potřebují. Zadruhé tu stát není od toho, aby poskytoval výhody. Má dbát výhradně na to, aby se dodržovala pravidla. Zatřetí si lidé obecně věcí či peněz, pokud je dostanou, neváží tolik, jako když si na to vydělali. Tím v důsledku ztrácí na hodnotě jak vydělané a zdaněné peníze, tak věci za ně pořízené, stejně jako sebeúcta jedince. Díky tomu všemu, tedy především přemíře přerozdělování daní s výše pospanými průvodními jevy, pak nejsou lidé dostatečně bonitní pro banky, aby si například zateplení mohli udělat sami. Nemaji ale ani možnost využít práva svobodné volby nejlepšího dodavatele, neboť stát si kvůli poskytování dotací stanovil mnohdy nadbytečně přísná kritéria a podmínky. Stejně tak je tomu v případě jakékoli jiné státní podpory bydlení, jako je například stavební spoření. Paradoxně díky němu dokonce dostávají peníze z daní i chudých lidí, kteří si spoření nemohou dovolit, ti bohatší, kteří díky získání maximální výše státní podpory, spoří nejvyšší možnou částku...
V kultuře je to stejné. Se zděšením sleduji diskuse na téma podpory kinematografie, v souvislosti s Karlovarským filmovým festivalem. Všichni kolem filmu v těch drahých autech a oblecích jsou rádi, že stát „konečně“ zase uvolnil pobídky zahraničním producentům a bude jim vracet část (cca 20%) u nás proinvestovaného. Prý jsme byli nekonkurenceschopní, neboť ostatní státy v Unii pobídky měly a filmaři k nám přestali jezdit. Tady názorně vidíte tu křivost uvažování. Kdyby totiž neexistovaly ty hloupé dotace, budou si filmaři vybírat podle nepokřivené ceny, podle kvality zázemí a poskytovaných doprovodných služeb. Zajímalo by mě, jak se náš stát zachová, až politiky v okolních zemích napadne zvednout tuto podporu výš. Trumfneme jejich 40% našimi 50%? Nebo to nakonec skončí tak, že budeme soukromým producentům platit ze státní kasy za to, že k nám přijedou, aby mohli pak vydělávat na svém filmu?
A tak je to téměř se vším, kam stát šlápne. Místo závazku ukončení křivých dotací se vlády předhánějí v tom, kdo nabídne dotaci větší. A víte co je na tom všem absolutně nejhorší? Díky systému dotací v řadě případů už dokonce ani neznáme skutečnou hodnotu zboží a služeb, protože nejen jejich vstupy, ale výsledná cena pro zákazníka je pokřivená. A pak mi vyprávějte o konkurenčním soutěživém prostředí, když nemáte rovný start. V mnoha oborech dnes nevítězí ti, co mají kvalitní služby a výrobky, ale ti, co dokáží sehnat dotace.
Na základě výše uvedeného jsem jednoznačným odpůrcem státních dotací tam, kde se nejedná o skutečnou veřejnou službu. Počínaje dotací slunečních panelů, přísad do biopaliv, zateplování domů, tvorby soukromých filmů a stovek dalších případů. Stát se má starat primárně o bezpečnost svých občanů a dohlížet na dodržování pravidel pro všechny stejných. Ne vytvářet výhody pro jedny, na úkor druhých.
František MATĚJKA je místopředsedou Svobodných. Vyšlo na blogu idnes.
