Vážené dámy a pánové, na úvod zdůrazním, že hnutí SPD podporuje proplacení prvních tří dnů nemocenské, tedy zrušení karenční doby, jelikož chceme, aby se lidé mohli v případě nemoci co nejdříve vyléčit. Zároveň však prosazujeme, aby tyto první tři dny nemocenské proplácel stát, a nikoli zaměstnavatel, jak prosazuje vláda.
Zatížení živnostníků a malých a středních podnikatelů je totiž v současnosti již tak vysoké, že ho není možné již více navyšovat. Proto se v hlasování o sněmovní verzi opět zdržíme, protože jste nám zamítli náš pozměňovací návrh, který právě měnil povinnost proplácení ze zaměstnavatele na stát. Karenční dobu, tzn. neproplácení prvního dnů nemocenské, zavedla v úsporné balíčku vláda ODS a tím snížila náklady firmám na úkor zaměstnanců a současně pozvedla míru odvodu do státního rozpočtu, protože velká část zaměstnanců přestala krátkodobě marodit. A je zcela jasné, že na nemocenskou chodí v drtivé většině ti s nejmenšími platy, protože rozdíl mezi nemocenskou a platem je v jejich případe v řádu stokorun, zatímco třeba u nás by to byl rozdíl v rádu tisíců. Ústavní soud karenční dobu v pololetí 2008 zrušil. Kabinet ale neproplácení prosadil znovu a ústavní soudci poté tuto úpravu paradoxně nechali v platnosti.
Proč Ústavní soud karenční dobu zrušil? Zrušení poskytování nemocenské za první tři dny v pracovní neschopnosti je v rozporu s ustanovením článku 30 odst. 1 Listiny, konkrétně s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Jedná se tedy o poněkud pohodlný až svévolný postup ze strany státu, který kvůli neurčitému počtu zneuživatelů nemocenských dávek plošně postihuje všechny kategorie zaměstnanců. Výsledkem je stav, kdy převážná většina zaměstnanců zůstává po dobu prvních tří dnů v pracovní neschopnosti bez jakýchkoli prostředků, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena. Je nepřípustné, aby stát pouze vyžadoval splnění povinností ze strany zaměstnanců, v daném případě plnění pojistného, a nedbal přitom ochrany jejich zájmů, postihne-li je zmíněná událost v podobě pracovní neschopnosti. Došlo tak k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje ústavněprávní dimenze. Systém nemocenského pojištění by neměl sloužit ke krytí deficitu státního rozpočtu. Karenční doba je podle mého soudu v rozporu s právem občana na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle článku 30, odst. 1 Listiny základních práv a svobod a se zásadou závaznosti vykonavatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby podle článku 89.
U článku 26 Listiny jde zejména o odstavec 3, kde se stanovuje, že každý má právo získávat prostředky pro své životní prostředky prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Podmínky stanovuje zákon.
Článek 30 Listiny upravuje právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci a právo každého na takovou pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Proč toto cituji? Z výše uvedených ustanovení plynou dva zásadní principy. Ano, v čase nemoci má zaměstnanec právo na pomoc, ale tuto pomoc je povinen mu poskytovat stát, nikoliv zaměstnavatel a z toho také vyplývá postoj našeho hnutí SPD. A jak jsme za SPD navrhovali a o našem návrhu se tady hlasovalo a byl zamítnut, jediné spravedlivé řešení, a také, jak vidíme, které odpovídá ústavě, je, aby se nemocenská proplácela z nemocenského pojištění. Argument, že zaměstnavatelům vláda snížila odvody, moc neobstojí, protože vláda naopak kontinuálně v mnoha úrovních zaměstnavatele naopak silně zatěžuje.
Na druhé straně, pakliže by si někdo přál, aby nemocný člověk za první tři dny nedostal ani haléř, tak to je také absolutně nepřípustné, protože bohužel v této zemi jsou miliony lidí, pro které je důležitá každá stokoruna a kteří žijí od výplaty k výplatě. A je o pravdu nemyslitelné, aby ve 21. století existovali v naší zemi lidé, kteří si nemohou dovolit být nemocní, protože by neměli na jídlo nebo na nájem. Je dost iluzorní představa, že tím stát nebo systém něco šetří. Nikdo totiž u nás neudělal relevantní průzkum, kolik nás stojí závažná, často chronická onemocnění lidí, kteří si je přivodili tím, že dlouhodobě opomíjeli si léčit drobná onemocnění. Každý ví, že přecházené nemoci se v budoucnu projevují v daleko horší podobě, ať už v kardiovaskulárních chorobách, tak v oslabení imunity, které následuje rakovina. Ta dnes postihuje třetinu všech občanů této země, což je raketový růst, nesrovnatelný s dobou např. před rokem 1990. Náklady na léčení těchto nemocí nás stojí ne stonásobně, ale určitě více než tisícinásobně více. A pokud někdo marodí proto, že se mu více vyplatí být doma než v práci, pak je to memento i pro zaměstnavatele, nakolik svého zaměstnance motivuje k práci. Děkuji za pozornost.
