Máme tady teď na programu bod týkající se situace v Bělorusku. Pan premiér Babiš v uvozovkách zcela náhodou po schůzce s ministrem zahraničí USA Mikem Pompeem žádá nové volby v Bělorusku, stejně jako lídři EU, protože se jim nelíbí, že volby vyhrál autoritář Lukašenko.
Za hnutí SPD říkám, že v současné situaci je třeba Bělorusku v prvé řadě ukončit násilí, a to z obou stran. Řešení situace musí vzejít z vnitroběloruského dialogu. To je jediné stabilní řešení do budoucna. Pokud má opozice námitky proti výsledkům voleb, měl by nastoupit především požadavek na přepočítání volebních hlasů. Požadavky na předání moci nebo opakování voleb musí být podloženy fakty a nikoliv pouze odporem k vládě autoritáře prezidenta Lukašenka. V této souvislosti jsou výzvy premiéra Babiše k sametové revoluci v Bělorusku neuvážené. Proti jeho vládě protestovaly na Letné statisíce lidí. A přesto se hnutí SPD jasně postavilo za výsledek voleb v České republice.
A říkám, že se premiér Babiš žádného vděku za současné výzvy k Majdanu v Bělorusku, nedočká. Naopak se sám dočká od takzvaných sluníčkářů dalších pokusů o Majdan právě na něj.
Pojďme se podívat blíže na situaci v Bělorusku. Lukašenko nedovolil dokončit scénář opakovaný v mnohých východoevropských zemích. Po rozpadu SSSR přistoupilo Bělorusko, tak jako Ukrajina a tehdejší Rusko, na takzvaný "západní ekonomicko-politický model" a podepsalo takzvaný Washingtonský konsenzus, což pro Bělorusko znamenalo propad průmyslové výroby o třetinu, obří inflaci a snížení životní úrovně občanů takovým způsobem, že jich 60 % žilo pod hranicí životního minima.
Začala standardní postsovětská privatizace devadesátých let, tedy rozkrádání a rozprodávání běloruského státního majetku. Lukašenko privatizaci zastavil, nechal pod kontrolou státu 70 % tamních podniků a za pár let stabilizoval ekonomiku takovým způsobem, že si vedla nejlépe ze všech bývalých postsovětských zemí. Podobně jasno jako teď s Běloruskem to bylo například i s Ukrajinou, Sýrií a Libyí. Pokaždé to také prý byl lid toužící po svobodě a západnímu pojetí demokracie, což "my musíme podporovat", protože je to versus ošklivý diktátor.
A výsledek byl pokaždé stejný. Z relativně stabilního státu se stane stát rozvrácený, kde dělají nejlukrativnější byznys západní korporace - většinou s ropou či zemním plynem - a běžným lidem zůstává jen rozkradená nestabilní země. A my ve vyspělejší Evropě to následně schytáme vlnou migrace, což negativně dolehne i na naše občany. V posledních letech je to stále stejný scénář.
Pokud chce Evropská unie a premiér Babiš hájit práva občanů na svobodné volby a na právo pokojně demonstrovat - což hnutí SPD samozřejmě bojuje a prosazuje svobodné volby a právo pokojně demonstrovat - tak by bylo fajn, kdyby Evropská unie, lídři Evropské unie, včetně premiéra Babiše, zaměřili svoji pozornost třeba také do Katalánska, kde španělská vláda zavírá do vězení lidi, kteří zorganizovali referendum o sebeurčení země a to s tresty přes deset let vězení, kde španělská policie mlátí lidí a střílí do nich gumovými projektily za to, že chtějí právo hlasovat o svobodě svého názoru a země.
Jen loni v říjnu během katalánských protestů bylo 600 zraněných a čtyři z nich přišli o oko po policejní střelbě gumovými projektily. Proč Evropská unie a premiér Babiš nezaměřili pozornost také do Francie, kde prezident Macron brutálně potlačoval demonstrace nespokojených občanů z Hnutí žlutých vest? Naše hnutí SPD odmítá jakékoliv násilí, ať je to na východě nebo na západě. To, jak Evropská unie a premiér Babiš měří selektivně dvojím metrem, je skutečně do očí bijící. Když se jim to hodí, tak násilí a brutalitu tolerují a podporují. Ale není to jen tak. Za hnutí SPD říkám, že bychom měli měřit všem stejným spravedlivým metrem, jelikož lidský život má stejnou hodnotu ve Francii, ve Španělsku i v Bělorusku.
Když si tedy premiér Babiš hraje na ochránce demokracie, tak proč nežádá volby v zemích arabských spojenců, kde diktátorské rodinné klany ani volby o své vládě nepřipustí? Co odlišuje poměrně civilizované Bělorusko od takové Saúdské Arábie, kde se vraždí a mučí a kde neplatí lidská práva a hlasování o hlavě státu ani nepřipadá v úvahu?
Ano, já vám řeknu, co odlišuje Saúdskou Arábii od Běloruska. Jsou to peníze a výhodné kšefty, kdy jedna země je se západem dělá - se západem, s USA, s Evropskou unií - a ta druhá je nedělá. Chápu, když takové vidění světa má vláda USA nebo ta v Bruselu, ale proč se k takové zvrácené optice ponížil i český premiér Babiš, je opravdu záhada. Být lokaj přece už dávno není žádná přednost.
Proběhla informace o tom, že běloruská tajná služba zachytila telefonické hovory z České republiky, které měly organizovat protesty v běloruských ulicích po zvolení Alexandra Lukašenka. Český ministr Petříček to odmítl. Podle zdrojů běloruské tiskové agentury Belta mělo jít o zaměstnance státního média a pracovníky české mezinárodní neziskové organizace bez uvedení konkrétních jmen nebo názvů. Asi každého napadne, o které médium a neziskovku by mělo jít.
A já bych se tedy tady veřejně rád ministra Petříčka zeptal, který tady ze záhadného důvodu není přítomen, přestože je to zásadní zahraničně politické téma dnešních dní. Takže já se pana Petříčka stejně alespoň na dálku chci zeptat. Ať nám tedy vysvětlí jednu věc. Politická neziskovka s názvem Občanské Bělorusko měla v roce 2019 příjmy 5,529 milionů korun. Ministerstvo zahraničí České republiky jim z těchto peněz zaslalo 4,485 milionů korun. 4,5 milionů korun z veřejných peněz zaslalo této politické neziskové organizaci s názvem Občanské Bělorusko Ministerstvo zahraničí České republiky. A já se tedy pana ministra Petříčka i členů vlády ptám - i když je tady prázdno v lavicích, tak někdo by na to odpovědět mohl, nebo ať pan ministr Petříček mi na to odpoví písemně. Ovšem by bylo potřeba co nejrychleji, ne do 30 dnů, jak to tady bývá podle pravidel interpelací.
A já se tedy, pane ministře, ptám a žádám vás tady o vysvětlení, na co byly ty peníze konkrétně určené, těch 4,5 milionů z veřejných peněz této neziskové organizaci Občanské Bělorusko. Jelikož je podezření, že tyto peníze českých daňových poplatníků byly využity na vyvolávání akcí proti prezidentovi Běloruska Lukašenkovi. Já se vůbec nezastávám běloruského režimu, říkám, že je to autoritář. Ale ptám se, na co byly využity a poslány ty 4,5 miliony z veřejných peněz této neziskové organizaci, z peněz Ministerstva zahraničí. Jelikož jak říkám, je tady to podezření.
A já bych tímto rád požádal veřejně premiéra Andreje Babiše, aby pověřil Bezpečnostní informační službu, BIS, šetřením, zda za organizací protestů v Bělorusku nestojí i lidé a organizace z České republiky placené z peněz českých daňových poplatníků. Podílet se veřejnými penězi na rozvracení jakékoliv cizí země bez vědomí Sněmovny či jejích orgánů, to by byl skutečně mezinárodní skandál, ať si o tom myslíme, co chceme.
A teď se pojďme blíže podívat na podstatu dění v Bělorusku. Přestože je to dění v Bělorusku v centru pozornosti světových médií, tak situace je stále velmi nepřehledná a je to třeba i z toho důvodu, že tam blokují internet. Je to také samozřejmě částečně z důvodu, že u těch voleb nebyli přítomni zahraniční pozorovatelé, což celou tu situaci a to její hodnocení pochopitelně ztěžuje.
Myslím, že je potřeba rozlišovat dva pohledy, a to geopolitický a vnitropolitický. Určitě z těch informací vyplývá, i z dosavadní historie - když se podíváme na dosavadní vývoj v Bělorusku a ta jednání za uplynulé roky - že je rozhodně daleko od pravdy to, že je Lukašenkův režim mezinárodně izolovaný a že běloruský prezident je Putinův člověk. Tito dva lídři mají podle všeho velmi komplikované osobní vztahy a samotný Alexandr Lukašenko se dostal do této situace mimochodem také díky tomu, že hrál na obě dvě strany a přepočítal se. Ale to ještě podrobněji rozeberu. Hrál jak na stranu USA, Evropské unie, tak na stranu Ruska.
Bělorusko má s Ruskem podepsanou dohodu o užší spolupráci v oblasti ekonomiky a obrany od roku 1997 a je na Moskvě závislé v dodávkách ropy s nižšími cenami. Prezident Putin tlačil od svého nástupu k moci prezidenta Lukašenka do užší integrace, čemuž se Lukašenko vzpíral, nebo se tomu podvoloval velmi pomalu a neochotně. Nové příležitosti mu ale dal ukrajinský Majdan.
Lukašenkova úloha při zprostředkování minských dohod mu vylepšila mezinárodní pozici a běloruský prezident začal více vyjednávat se západem a do Minska jako na běžícím pásu - ne že by byl izolovaný prezident Lukašenko, naopak tam jak na běžícím pásu začali jezdit západní politici. Přicestovali tam lídři Francie a Německa, představitelé Evropské komise tam zavítali dokonce několikrát ročně.
A před dvěma lety při návštěvě eurokomisaře pro rozšíření Evropské unie - navštívil Bělorusko - Johannese Hahna Lukašenko prohlásil, že Bělorusko je připravené sbližovat se s Evropskou unií a projevilo zájem o členství ve Východním partnerství. Jako podmínku si ale Lukašenko kladl, aby vztahy mezi Evropskou unií a Běloruskem byly založené na ekonomickém základu. V rámci toho přislíbil, že potom by bylo na programu dne pro něj i reformování běloruského politického systému.
V tom stejném okamžiku Lukašenko odložil podpis nových integračních dohod s Ruskem a zatím odmítl vybudování ruské vojenské základny na území Běloruska. Bystří pozorovatelé se už tehdy vyjadřovali, že Lukašenko blafuje a že tato slova jsou určena především pro Putina.
Západ však na tuto hru přistoupil a po jistý čas utichla kritika běloruského režimu. Dokonce západ Lukašenka pochválil za zmírnění tlaku na běloruskou opozici, cituji. Ale mnohem významnější změna se začala vyvíjet vůči Spojeným státům americkým. Představitelé americké armády a vysocí státní úředníci USA si v posledních letech navštěvovali Bělorusko jako na běžícím pásu. Při návštěvě poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost Johna Boltona v Minsku koncem srpna loňského roku běloruský prezident Alexandr Lukašenko navrhl otevřít, cituji, novou kapitolu ve vztazích s USA. Bolton - proč to všechno říkám? Protože tady se popisuje nějakým způsobem ten režim, ale přitom s Lukašenkem kooperovali a jednali s ním, a k tomu se ještě dostanu, k té kooperaci, západní velmoci zcela běžně a jako na běžícím pásu. A je potřeba si uvědomit, co je výsledkem těchto kroků a proč SPD má stanovisko, jaké má, tzn. zdrženlivější.
Bolton ocenil při své návštěvě především možnost hovořit o regionální bezpečnosti v regionu Běloruska. Lukašenko mu kontroval prohlášením, že toto střetnutí považuje za historické. O tři týdny později náměstek amerického ministra zahraničních věcí pro politické záležitosti David Hale v Minsku slavnostně oznámil, že USA a Bělorusko se rozhodly vrátit na své ambasády po jedenácti letech velvyslance. Takže docházelo tam k normalizaci vztahů.
Situace se tedy vyvíjela pro Lukašenka velmi dobře. Začátkem února tohoto roku navštívil Minsk šéf americké diplomacie Mike Pompeo, který mimochodem navštívil, jak víme, minulý týden i Českou republiku, a prohlásil, že Spojené státy si přejí normalizovat vztahy s Běloruskem. A že nechtějí odtrhnout ho od Ruska a obratně nabídl Lukašenkovi lacinější ropu s tím, že Spojené státy jsou ochotné a schopné plně vykrýt běloruskou spotřebu ropy a zemního plynu. Lukašenko na to odpověděl Pompeovi, že období chladu se skončilo. A není to náhodou, protože toto vzájemné setkání a toto vzájemné prohlášení mezi USA a Běloruskem přišlo v okamžiku, kdy Moskva zvýšila svůj nátlak na Minsk, s tím že Bělorusko by mělo přijmout užší běloruskou integraci s Ruskem, jestli chce nadále dostávat energetické zdroje za ruské domácí ceny.
Proč to říkám? Protože tady se vytváří nějaká chiméra, jak je Lukašenko Putinův člověk. Ono to totiž zdaleka není tak jednoduché. Je to složitější a komplikovanější ta situace, a pořád mluvím o tom geopolitickém pohledu. A musím říct, a dále a mimochodem Bělorusko rokovalo a rokuje o dodávkách ropy jak s Ázerbajdžánem, tak Saúdskou Arábií.
To však nebylo jediné eso v rukávu Alexandra Lukašenka. Jeden z důležitých aspektů, o kterých se příliš nehovoří, je stále užší napojení běloruského režimu na Čínu. Lukašenko využil situaci a vojensko-politická nestabilita na Ukrajině totiž donutila Čínu, aby se poohlédla po, řekl bych, předvídatelnějším a stabilnějším partnerovi v regionu. Takže se zaměřila Čína na Bělorusko. A Lukašenko spolupracoval. A čínský vliv v Bělorusku zašel až tak daleko, že tam Číňani vyrábějí rakety, obrněné transportéry a množí se nápisy v čínštině. Pro Čínu má strategický význam účast Běloruska na ekonomickém projektu tzv. Nové hedvábné stezky. A zároveň přitom pomáhá běloruské armádě s vyzbrojením. Mimochodem také informace, o které se tady nepsalo, že koncem minulého roku dostalo Bělorusko od Číny půjčku ve výši 500 mil. dolarů na refinancování dluhu vůči Rusku. Znovu na to poukazuji, že ty vztahy s Putinem vůbec nejsou takové, o kterých se tady v médiích v podstatě chybně hovoří.
Přestože Lukašenko se snažil a snaží se kličkovat mezi zájmy velmocí, tím pádem USA, Evropská unie, Čína, tak samozřejmě spolupráce s Čínou není úplně bez rizik a nebyla bez rizik, protože Čína, jak víme, uplatňuje svoji moc velmi tvrdě, a to vidíme na příkladech ze Zimbabwe, kde v podstatě Mugabeho vláda padla i v důsledku toho, že se režim v Zimbabwe pokusil oklamat Peking.
Lukašenkův zájem na diverzifikaci anebo multipolaritě zahraniční orientace Běloruska je na první pohled logický. Běloruský prezident dosud velmi dobře četl geopolitickou situaci a o svojí zemi hovoří a celkem správně, že se nachází v kotli, přičemž je důležité a cituji, aby se Bělorusko v tom kotli neuvařilo. A naopak vůči ruskému tlaku se celou dobu bránil proti vytvoření soustátí poukazováním na vlastní historii, na běloruskou historii, na vlastní historii, kulturu, jazyk, ale samozřejmě řekněme si na rovinu, že primárně šlo Lukašenkovi o udržení vlastní moci. Snívá o tom, jak je taky z různých záznamů patrné, že chce vytvořit systém tzv. dědičné demokracie, tzn. která se uplatňuje v některých zemích střední Asie, a podle všeho by chtěl, aby následné volby poté, co by Lukašenko odešel, vyhrál jeho syn.
To, že se jedná o autoritativní režim, o tom tady nepochybujeme, ale postupně se Lukašenko začíná právě stávat obětí svojí vlastní mocichtivosti. Ale tady se právě přepočítal, a to je dnešní problém, který tady v Bělorusku v podstatě probíhá, protože v dnešním světě se těžko může země jako Bělorusko zůstat neutrální. Musí v tom regionu, kde je Ukrajina, vedle Rusko a hned sousedství Evropské unie, a nemůže donekonečna kličkovat mezi velmocemi. Takže Lukašenko přecenil svoje křehké vztahy se západními zeměmi a už pár dní po současné vlně protestu pochopil, že jeho jedinou zárukou je v tuto chvíli Rusko. Cena za tento pokorný návrat pod ruského medvěda samozřejmě může být velmi vysoká.
Naznačuje to ostatně i první reakce Kremlu. Protože to opět bych si tady dovolil říct vlastní pohled na interpretaci toho telefonátu s Putinem, protože když jsme se trošku podrobněji podívali na to zákulisí, tak Putin to podle všeho dal Lukašenkovi v prvé řadě pořádně sežrat. Čtyři dny po volbách nereagoval celé čtyři dny na telefonáty Lukašenka. A ještě ve čtvrtek Kreml lakonicky oznámil, že střetnutí s běloruským vůdcem Alexandrem Lukašenkem není vlastně vůbec v harmonogramu prezidenta Vladimira Putina. Přitom den před tím telefonoval Putin o situaci v Bělorusku s francouzským prezidentem Macronem.
Naše povrchní média však zbytečně hlásila, že Rusko si nechce kvůli diktátorovi Lukašenkovi pálit prsty, ale byla to podle všeho jen taktika a k vzájemnému kontaktu poté, co Putin Lukašenka vydusil, nakonec přece jen přišlo.
Tady se teď zdá, že zlomem v celém vývoji běloruské krize byl ten sobotní telefonát Alexandra Lukašenka s Vladimirem Putinem. Moskva si dala záležet, aby v oficiálním prohlášení zdůraznila, že telefonický hovor proběhl z iniciativy běloruské strany. No a poté Kreml vlastně jenom suše konstatoval, že všechny vzniklé problémy se brzy vyřeší. Ale Lukašenko tato slova interpretoval jinak, interpretoval je už po svém, že mu Putin přislíbil pomoc se zajištěním bezpečnosti jeho země. Moskva ale tato slova nejenom nekomentovala, ani je nepotvrdila. Takže teď se v podstatě čeká, jak zareaguje Putin.
A musím říci, že samozřejmě ze všech postsovětských republik, když se vrátím od vztahů s Amerikou, s Čínou a s Evropskou unií k Rusku, tak má samozřejmě ze všech postsovětských republik Bělorusko nejužší vztahy s Ruskem. Je součástí nejen Moskvou kontrolované Euroasijské ekonomické unie, ale také Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, které je generálním tajemníkem v současnosti bývalý šéf Lukašenkovy bezpečnostní rady generálmajor Stanislav Zas. A samozřejmě Putin si představuje, anebo podle všeho je to jeho přání, aby se Bělorusko sjednotilo s Ruskem.
Jinak to je také logický požadavek, protože po rozpadu Sovětského svazu v podstatě Rusku ubyla ta nárazníková pásma těch zemí směrem na západ a na jih, bývalé postsovětské republiky, které byly kolem Ruska.
Jinak v Moskvě samozřejmě velmi dobře chápou, o co tady jde při tzv. barevných revolucích. Protože z jejich pohledu je cílem tohoto stahování smyčky kolem Ruska a těchto různých přípravných akcí, při kterých se Ruská federace stává čím dál zranitelnější, je samozřejmě z ruského pohledu tím cílem samotné Rusko.
A z pohledu Ruska, pakliže by se západ dostal do Běloruska, tak Smolensk, který kdysi ležel hluboko ve vnitrozemí Sovětského svazu, by se stal v podstatě pohraničním městem. Na druhé straně kdyby Rusko převzalo kontrolu nad Běloruskem, například prostřednictvím Lukašenkem vícekrát odmítnuté ruské vojenské základny v okolí Brestu, tak by Moskva byla schopna na západní hranici se zásadním způsobem přiblížit Polsku. Americká vojska ale už na východní hranici Polska jsou a události posledních dní bezpochyby zúží manévrovací prostor Lukašenkovi, který doteď částečně odolával Putinovu tlaku a i v souvislosti s tím běloruský prezident v posledních letech vícekrát zdůraznil, že NATO nevidí jako hrozbu. Jistě, byla to součást jeho propagandistického sbližování se západem, ale tento výrok má i racionální jádro, a to, že na rozdíl od Ukrajiny Američané nechtějí začlenit Bělorusko do Severoatlantické aliance, ale záleží jim spíše na jeho neutralitě. Naopak pro Rusko je vojenská přítomnost v Bělorusku vysokou prioritou a nikdy neměli lepší příležitost než dnes, když jsou Spojené státy americké zaměstnané prezidentskými volbami, Evropská unie se trápí koronavirovou nákazou a Lukašenko je na kolenou.
Pojďme však teď k tomu vnitropolitickému dění a k tomu komentáři, to znamená k režimu samotného Alexandra Lukašenka. Nemá asi smysl polemizovat s tím, že ten režim, že Lukašenko je autoritář. Spíše ale za problematickou považuji motivaci těch, kdo ho chce svrhnout, protože to zdaleka nebude jenom svoboda a demokracie. Když se podíváme na to, že americká nadace National Endowment for Democracy financovaná Kongresem USA, tak ta poslala minulý rok běloruské opozici téměř 2 miliony dolarů. A je to jenom zlomek peněz, které tam západní státy posílají, protože aktivní jsou tam i jiné organizace.
Mimochodem tato americká nadace rozdává peníze přibližně v 90 zemích světa a štědrá byla mimochodem i na sousedním Slovensku, kde politickým think tankům poskytla dotaci ve výši téměř jednoho milionu eur.
Důležité je také hovořit o tom, že ten systém takzvaných barevných revolucí, to znamená vývoz té americké demokracie, nepřinesl těm zemím v podstatě finálně žádnou stabilitu. V Gruzii takzvaná růžová revoluce svrhla Eduarda Ševarnadzeho a dnes už tradičně ho obvinila, nebo obvinila ho, jak to tak tradičně bývá, z falšování výsledků voleb. A na jeho místo dosadila Michaela Sakašviliho, kterého ale krátce po skončení mandátu obvinili ze zneužívání pravomocí, takže raději utekl do USA a odtud na Ukrajinu, a i odtamtud ho vyhnali a deportovali do Polska. Takže v podstatě podobnou situaci vidím na Ukrajině, kde se nejprve ta oranžová revoluce nepodařila, protože lidé si po dosazeném prezidentovi, nebo po prvním prezidentovi Juščenkovi zvolili opět někoho, koho západ nechtěl, a byl to Viktor Janukovyč. Tak potom přišel Majdan a výsledek Majdanu vidíme dodnes, Ukrajina je stát v rozkladu, který by už dávno zbankrotoval, kdyby nebylo pravidelných investic Mezinárodního měnového fondu, a ostatně tu migrační vlnu z Ukrajiny tady vidíme všichni. A kdo na Ukrajině kdy byl, já jsem tam byl před dvěma lety, tak opravdu si v některých místech i ve větších městech připadáte jako někde - představuji si , že tak to asi vypadalo po druhé světové válce, prostě v podstatě skutečně zdevastovaná země.
Takže jinak jsem chtěl říci, že tady se hodně srovnává Ukrajina s Běloruskem. Ale ta situace v Bělorusku je diametrálně odlišná od Ukrajiny, protože v Bělorusku není nefunkční stát a obyvatelstvo v té své geopolitické orientaci není tak rozdělené. Není rozdělené! Není rozdělené! Evropská unie a Spojené státy v podstatě nemají Bělorusku co nabídnout, zdaleka ne tolik, co nabízeli na Ukrajině. Proto opoziční kandidáti před volbami, které letos proběhly, nedávno, v podstatě nikdo z nich nezpochybňoval vztahy s Ruskem. A něco jako prounijní orientace nebylo ani hlavním volebním tématem.
Naopak ruskou kartou hrál celkem nepřekvapivě Alexandr Lukašenko a nyní se tedy musel na Rusko nakonec velmi poníženě obrátit. Takže dneska je ten fakt takový, že v podstatě Lukašenko se dnes dokáže skutečně udržet při moci jen s pomocí Ruska a Putina. A to naznačuje to, že jeho dny jsou v podstatě sečteny, protože právě ta hra na všechny strany ho postupně dostihuje.
Takže z tohoto pohledu se jeví - jinak ještě bych se chtěl vrátit - vycházím z různých komentářů a z různých informací, které jsme si studovali, že se jeví podle všeho neodpodstatněné i výkřiky rusofóbních aktivistů, že Putin určitě chystá vojenskou invazi, protože v tuto chvíli je otázkou, proč by to vlastně dělal, jelikož běloruská ekonomika už je dnes závislá na ruské, a opozice není nějak zásadně naladěna prorusky, jako tomu bylo v případě Ukrajiny. A mezi rozhodujícími silami ani nejsou fašisti, jako na Ukrajině. A také platí, že Rusko zpravidla nezachraňuje krachující režimy. Tento předpoklad můžeme podepřít i příklady z Arménie či Kyrgyzstánu, kde nespokojenost s režimem taktéž vedla k převratům a ke vzbouření, a Moskva to ale přijala v podstatě v klidu. Ale je pravdou, že Putin potřebuje Bělorusko. Nicméně jsem přesvědčen, že nepotřebuje Lukašenka.
Co ještě dodat? Není určitě nejmenších pochyb o tom, že Lukašenkův režim je autoritářský, to už jsem tady říkal. Takže to byla taková sonda do toho pohledu, do té historie, co vlastně předchází těm dnešním problémům, které jsou v Bělorusku. Není to podle našeho názoru zdaleka tak černobílé, jako je celkem jednostranně tady prezentováno některými médii, a já jsem vám tady chtěl trošku vysvětlit tento pohled, abychom se v tom o něco lépe orientovali.
Děkuji za pozornost.
