Stejně jako dříve provokovali a podporovali islamisty v Afghánistánu (Al-Káida), Íránu (napřed Chomejní proti Pahlavímu, pak sunnitské radikály Jondolláh proti islámské republice), Libyi, Egyptě a v Sýrii.
Syrský příběh je nejsložitější. Má totiž stále legitimně přímo zvoleného prezidenta a kromě vlastní občanské války, kterou opět vyprovokovali a horlivě zásobují Američané, tam válčí i okolní státy a nejrůznější radikální a teroristické organizace.
Alavité jsou menšina a dobře vědí, že když prohraje Asad, tak nepřežijí. V uvozovkách „umírnění islamisté", cvičení a vybavovaní Američany, ochotně i s novým vybavením a výzbrojí přecházejí do řad islámských milic, ať již Islámského státu či jiných kmenových a sektářských uskupení.
Kurdové bojují proti Islámskému státu, jakoby za halasné podpory naší vlády, ale když začali vyhrávat, vpadlo jim do zad Turecko, a USA – náš spojenec v NATO, je vyhlásí za teroristy. Do toho intervenční nálety USA, Francie, Saúdů a přeshraniční ostřelování z Turecka. A samozřejmě ruské nálety - ti ale jediní mají pozvání legitimní vlády, na to se nesmí zapomínat - a tyto ruské nálety během pár týdnů dokázaly řádně zamíchat bojištěm a obrátit průběh války.
Je proto zajímavé, podle jakých pravidel se do konfliktu zapojují zahraniční interventi. Jak vůbec poznají, na čí straně bojují? Proti komu, a kdo je tedy vlastně nepřítel nepřítele mého nepřítele? Vždyť to nevědí ani sami Syřané!
Když poslouchám v České televizi blouznivé bláboly o nezbytnosti svržení diktátora Asada – a znovu připomínám, že vyhrál přímou volbu - a nastolení v uvozovkách „demokratických změn", běhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, jak takové „demokratizační změny“ v americkém pojetí vypadají v reálu – podívejme se do současného Iráku, Afghánistánu, Sýrie, Egypta či Libye.
Modus operandi vyprovokování občanské války či revoluce (např. arabského jara) je prakticky stejný, ruku v ruce jde materiální, vojenská i politická podpora islámských radikálů proti legitimní vládě.
V USA zřejmě nikdy nepochopí, že dohody s islamisty platí pouze potud, pokud jsou pro ně výhodné. Jakmile přestanou islamisté tuto výhodu potřebovat, přestávají dohody dodržovat a uplatní jako generelní pardon institut „taqíya“, tedy islámské lsti, že vše je dovoleno, pokud je to činěno pro islám a slávu Alláhovu. Jako Američany neposlouchal Tálibán, neposlouchal je Chomejní, neposlouchá je Muslimské bratrstvo, tak proč si pořád naivně a hloupě myslí, že je jednou někdo bude poslouchat? Nebude!
Měli bychom se skutečně všichni zamyslet, kolik set tisíc mrtvých a kolik nenávisti vůči Západu mají na svědomí ti, co, zaslepení touhou po světovládě a ovládnutí ropných zdrojů, provokují jednu občanskou válku za druhou. Měli bychom si všichni opravdu uvědomit, že touha islamistů pomstít se Západu tím, že ho ovládnou, rezonuje Blízkým východem a severní Afrikou.
A tomu chce Česká republika v čele s vládou ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL napomáhat? Proč? Jak je možné, že vláda i ostatní opozice v parlamentu tak sveřepě drží basu s americkou politikou a nevidí, jak to poškozuje zájmy ČR? Občané je očividně nezajímají. Odpor mezi lidmi chtějí zlomit migrační invazí muslimů a chystanou válkou na Ukrajině, kdy strach o vlastní přežití způsobí, že občané přestanou strkat nos do zahraniční politiky a nebudou se starat o to, kdo vlastně plundruje zbývající zdroje.