Požádala mne o to britská europoslankyně Janice Atkinson a jedná se o knihu s názvem: „Beyond Brussels: Brexit and the New European Patriotism“, o vystoupení Velké Británie z Evropské unie a o fungování Evropy bez EU.
A zde níže uvádím v češtině kapitolu, kterou jsem do její knihy napsal (na fotografiích je anglický originál) - jestli se mnou souhlasíte, prosím sdílejte:
Sen o spojení evropských států a národů je starý už několik staletí. Český král Jiří z Poděbrad takový projekt představil evropským panovníkům v 15.století - navrhoval dobrovolnou koalici svobodných států, která bude spory mezi sebou řešit dohodou, nikoli válkou, a naopak v případě boje s islámskými nájezdníky bude v nebezpečí válčit proti muslimským útočníkům společně.
Historicky poslední projekt byla idea nacistické nové Evropy podřízené třetí říši - tady šlo ovšem o nedobrovolné podřízení evropských států diktátu Berlína.
Současná Evropská unie vznikla jako dobrovolný spolek suverénních států - tyto státy jsou postupně zbavovány suverenity a jsou podřizovány stále silnějšímu diktátu Bruselu.
Z původní myšlenky dobrovolného spojení evropských národů se stává totalitní říše, v níž mají suverénní státy nakonec zaniknout. Jinými slovy - od svobodného modelu Jiřího z Poděbrad se posouvá k hitlerovské totalitní formě.
Cílem je svoboda, ne omezení
Spojená Evropa měla liberalizovat trhy a přinést hospodářské oživení a zvýšit blaho svých občanů.
Bohužel v jednom momentě se proces obrátil - bruselská byrokracie diktovaná lobbisty ze všech oblastí se stává čím dál větší zátěží. Britští občané se už určitě měli možnost seznámit s ekonomickými analýzami, které vypočítávají, kolik Británie fakticky ušetří, pokud z Evropské unie vystoupí.
Ty částky jsou gigantické a nejde jen o čisté platby Bruselu. To, co je podle mne zásadnější problém, jsou multiplikační náklady spojené s byrokracii a bruselskými směrnicemi. Zákaz rtuťových teploměrů například nejen ihned finančně zatížil všechna zdravotnická zařízení v Unii v součtu řádově miliardovými náklady, ale zároveň donutil zdravotníky používat digitální teploměry, jejichž spolehlivost je o řád nižší, než u těch rtuťových.
Ztráta důvěry a korupce
Zdravotníci mnohdy stejně ty rtuťové teploměry používají a navíc mají evropské byrokraty za neuvěřitelné pitomce. To pochopitelně oslabuje i důvěru jak v evropské, tak v národní instituce a jejich schopnost řídit stát.
Směrnice, které jsou už samy o sobě často nákladné, škodlivé a zbytečné, se navíc stávají nosičem přílepků národních zákonodárců. Při implementaci směrnic dochází k takzvanému gold-platingu, tedy nežádoucímu rozšiřování obsahu směrnic způsobem, který přináší novou regulatorní zátěž bez odpovídajícího přínosu pro národní legislativu a konkurenceschopnost.
Podle samotné Evropské komise tak podíl nových požadavků, které jsou při implementaci směrnic EU národními orgány „přidány“, tvoří například v České republice 25-33 %. Tyto „přílepky“ často znamenají další překážku pro firmy.
V ČR to byla například povinnost speciálně balit při prodeji koblihy a další potravinářské výrobky. U té se nakonec potvrdilo, že nevyplývala z evropské, ale dodatečně přidané národní legislativy, a byla po vlně kritiky následně zrušena. Podobnou ukázkou bylo zavedení povinnosti přebudovat vodovodní baterie v gastronomických zařízeních na bezdotykové, což však bylo dáno pouze jako doporučení ze strany EU, nikoliv jako požadavek, který by členské státy musely implementovat.
Výměnou za uplatňování směrnic jsou dotace, které mají "narovnávat" trh a pomáhat firmám, obcím regionům a státům. Skutečnost je taková, že se staly neuvěřitelným motorem korupce. Už jen za zpracování žádosti o dotaci je třeba zaplatit specializované firmě se správnými kontakty až 30 procent z dotace. Samotná dotace se poskytuje v praxi bez ohledu na účelnost. Politické zadání v každé zemi je vyčerpat maximum dotací, a tak je každý projekt dobrý. V České republice byly vybudovány tisíce kilometrů cyklostezek, které mnohdy vedou odnikud nikam za nehorázné ceny, kdy kilometr cyklostezky je dražší než kilometr plnohodnotné silnice.
Postavili jsme zdvihací mosty pro nákladní lodní dopravu na řekách, kde žádná odpovídající lodní doprava neexistuje, a pamatuji kauzu, kdy jedna obec z dotací začala stavět akvapark na kopci bez vody.
Brusel sám o sobě se stal velkým byznysem, který živí desetitisíce úředníků, politiky, lobbisty a jejich klienty a to na úkor občanů a národních států Unie.
Vystoupení Británie by jejím občanům přineslo miliardové úspory a bezesporu by ožila i ekonomika. Britské referendum o vystoupení, Brexit, má však ještě jeden velmi žádoucí efekt - je varovným mementem, zdviženým prstem současným bruselským byrokratům a eurofederalistům, který říká, že v této podobě kráčí Unie do pekel a nemá budoucnost. Nemá ji, protože přestala být svým členům prospěšná a začala být neúnosnou zátěží.
Zrušení unijních kvót na lov ryb by zase podle expertů vedlo k oživení celého odvětví a při současném zavedení efektivní státní podpory by mohlo v konečném důsledku přinést do rozpočtu až 2,8 miliardy liber. "Unijní" pravidla pro svoz a ekologickou likvidaci odpadu údajně každou britskou domácnost ročně stojí 70 liber.
Co s tím? Decentralizace Evropy
Jedinou rozumnou cestou je decentralizace - politická a byrokratická. Zárukou prosperity Evropy byly a budou vždy jen suverénní národní státy. Prapodstata bruselské arogance spočívá v elitářském přesvědčení, že bruselští byrokraté a komisaři vědí nejlépe, co je dobré a správné pro blaho Evropy a občanů a naopak občané k tomu nejsou vůbec kompetentní.
Jde o zcela antidemokratický princip. Ani nejelitnější školy nikoho nekvalifikují k tomu, aby věděl, co je dobré pro vesnici někde ve skotských horách nebo na pobřeží Středozemního moře.
To, co je třeba, je udělat přesný opak - maximum možných rozhodovacích pravomocí přenášet na nejnižší možnou regionální úroveň.
To, že odmítneme bruselskou byrokracii, nijak neznamená, že odmítáme spolupráci, volný obchod a volný pohyb po Evropě.
Konec Unie může být skvělý začátek
Výhod sjednocené Evropy může každý stát využívat jako člen Evropského hospodářského prostoru a Schengenu. A každý stát by měl mít vlastní odpovědnost, jaké regulace, zákony a normy přijme či nepřijme. To je dost zásadní věc, protože evropské normy jsou těžkou koulí na nohou mnoha evropských firem v bezohledném konkurenčním boji hlavně s asijskými ekonomikami, které vyrábí a produkují prakticky bez pravidel.
Konec Unie může být skvělý začátek uspořádat spojenectví v Evropě tak, aby to bylo výhodné pro všechny.
Méně je někdy více
Ekonomové upozorňují, že "nemilosrdný zákon klesajících mezních výnosů" platí i v integraci Unie. Jak napsal český exprezident Klaus: Mít stejné váhy a míry je dobré, mít sejné dopravní značky také, ale diktovat, jak a jaké druhy sýra či piva vyrábět nebo jak dlouho se smí uvařené jídlo v hostinci prodávat, je absolutní nesmysl.
Poslední tečka - muslimská invaze do Evropy
Když političtí lídři přestávají reagovat inovativně na problémy a výzvy, nastává civilizační sebevražda. V přímém přenosu to vidíme na tom, jak Unie vlečená diktátem kancléřky Merkelové reagovala a reaguje na migrační krizi.
Po celé roky se neustále zvyšuje proud nelegálních ekonomických turistů do Evropy, migrantů, muslimských kolonizátorů z Afriky a Středního východu. Evropská unie, ale ani mechanismy Schengenského prostoru, nebyli schopné protiprávní překračování hranic jakkoli zastavit - naopak letité návrhy na kvóty a jejich konečné přijetí proud nelegálů naopak zvýšily, protože Unie dala jasně najevo, že každý imigrant bude přijat a přerozdělen do nějaké země, která se o něj postará. A nejen o něj, evropské zákony nařizují scelování celých rodin, takže přijetí jednoho člověka znamená automaticky nárok na přijetí celé jeho rodiny.
Evropská unie při neřešení největšího problému za celou dobu své existence naprosto selhala a ohrozila své členské země a celou Evropu.
Při aktuálním řešení invaze nelegálních migrantů se najednou ukázalo, že krizi bude muset nakonec řešit každý stát individuálně a také jen samotný národní stát toho je schopen a hlavně ochotný chránit své hranice a svou zemi před muslimskou kolonizací.
