Pro pravici znamená globalizace směřování k bezbřehému celoplanetárnímu trhu, v němž budou vládnout stejná pravidla pro všechny, nijak nelimitující volný pohyb produktů, zboží, služeb a pracovních sil. To je ideál, jehož naplnění by mělo přinést ekonomický a v důsledku také politický ráj na zemi.
Už v této chvíli by mělo být jasné, že na celé myšlence je cosi podezřelého. Jak se vlastně liší od celoplanetárního ráje levice? Neomarxisté přece také sní o jednotě, podřízení všeho a všech univerzálním hodnotám pravdy a lásky, o celoplanetární bratrské sepjetí všech černoušků, homosexuálů a feministek, zachraňující planetu před globálními hrozbami. Ano, samozřejmě chápu rozdíl mezi tržištěm a politickou diktaturou, ale ptám se - je ten rozdíl skutečný? Je opravdu rozdíl mezi oním rájem jedné pravdy tržní a rájem jedné multikulturalistické pravdy? Říkám vám, že není.
Tak jako multikulturní levičáci i ekonomicky globalističtí pravičáci dělají ve svých úvahách jednu chybu, budeme-li prozatím tak shovívaví, že jim přisoudíme dobrou vůli a ne touhu nás podvést. Mluví vždy jen o výhodách a nikdy o problémech, mluví vždy jen o potenciálních ziscích a nikdy o nákladech.
Nákladem ekonomické globalizace je politické zglajchšaltování. Před globálně liberalizovaným trhem není stejně tak kam utéct jako před politickou nivelizací multikulturalismu. Ekonomiku nelze od politiky oddělit, to je přece axiom samotné pravice; když však pravice mluví o globálním tržišti, jakoby na něj najednou zapomněla. Ekonomická liberalizace bude mít za následek zglajchšaltování politické stejně tak jako snaha o vybudování jednotného ráje neomarxistů. Je to nevyhnutelné a argumenty každého, kdo by to chtěl popřít, mohu smést dvěma slovy: "Evropská unie".
Pravice ignoruje i další negativní dopady. Vyčítáme levici snahu o podvázání politiky jako volného, neomezovaného ideového tržiště, v němž se voličům nabízejí všechny ty názory a cesty do budoucnosti, jaké se kdo nabízet odhodlá. Mluvíme o svobodách a odporujeme neomarxistům, když usilují o vyloučení nepohodlných politických proudů z hranice přípustného. Ale co jiného v důsledku je snaha o globální ekonomickou liberalizaci? Povede přesně k témuž, a znovu před sebe do diskuze stavím stejná dvě slova jako výše.
Jsem přesvědčen, že začneme-li konečně počítat nejen se zisky, ale i s náklady globalizace, s jejími politickými důsledky, s cenou za stabilitu a cenou, kterou zaplatíme svou svobodou, zjistíme, že globalizace je stejně šílený projekt jako levicové sny o přetvoření světa v dětskou školku dirigovanou intelektuálskými elitami. Cesta k lepšímu světu vede jinudy - směrem k regionalizaci, k obnovení nezávislosti a soutěže svobodných lokálních ekonomických a politických útvarů. Vždyť pravice věří ze své definice, že konkurence a volná soutěž jsou tím, co nás vždy udrží na správné cestě. Kdykoli jsme z cesty sešli, bylo to proto, že jsme se začali odchylovat právě od tohoto principu. Tehdy, když jsme podlehli megalomanii, tak typické pro levici, když jsme začali věřit, že dokážeme postavit jeden svět na základě jedné ideje. Když jsme stejně jako ti šílenci uvěřili, že dokážeme říci každému a všem co je dobro v jeho životě. Globalizace nebo multikulturalismus? A jaký je v tom vlastně rozdíl?