Proč tyto dvě věci vnímám jako rozpor? Uvedu několik skutečností.
Jak je dnes v médiích zmiňováno, že nezaměstnanost je u nás nejnižší v Evropě. To je sice potěšující zjištění, ale… Struktura poptávaných profesí totiž nekoresponduje s nabídkou na trhu práce. To je důležitý fakt. Jistě znáte problémy s nedostatkem IT specialistů, středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných techniků. Katastrofální situace je též u profesí dělnických, zejména těch, které vyžadují odbornou přípravu a leckdy i středoškolské vzdělání.
»Hurá akce« z 90. let - mám zde na mysli masovou likvidaci účelově podfinancovaných učilišť a učebních závodů - způsobila v dlouhodobém horizontu řadu problémů. Pravicí adorovaná »ruka trhu« požadovala něco jiného, než bylo reálně trhem nabízeno. V myslích školských novátorů tehdy vzklíčila úžasná myšlenka, že všichni mohou být vysokoškoláci. Stalo se však, že technické obory zmíraly na úbytě a obory humanitní bobtnaly. Skoro na každém rohu vznikla škola připravující studenty (leckdy sotva se prosmeknuvší základní školou) v oborech, které sice mají atraktivní název, ale jejichž existence není podložena reálnými požadavky trhu práce. Jinak řečeno, absolventi mají minimální možnost využít své vzdělání v praxi.
I vysoké školy mají problémy obdobné. Když vidím studijní obory se zaměřením na »řízení lidských zdrojů« (hrůza, už nejsme ani lidé, ale zdroje!), všelijaké kulturology, rekreology či politology, zmocňuje se mě beznaděj.
Proč společnost za své peníze kontinuálně produkuje potenciálně nezaměstnané či nezaměstnatelné? Existuje i soukromé školství a kdo chce být třeba rekreolog, ať si své vzdělání v oboru uhradí z vlastní kapsy. Příklad ze života. Je smutné, když mě na poště obsluhuje paní inženýrka či magistra. Trošku drahý poštovní úředník, nemyslíte?
S tím se i pojí další česká specialita. Debata o minimální mzdě. Tedy o té mrzké cifře, s níž se ani nedá vyžít. Smutné je to, že minimální mzda (stále tolik diskutovaná a démonizovaná a pro podnikatele prý »likvidační«), je nižší než souhrn sociálních dávek, které umí lidé vysát ze systému.
Nabízí se tedy otázka. Mají lidé důvod pracovat za minimální mzdu, když lze každé ráno najít pod polštářem leckdy víc peněz, než nalezne pošetilec, vstávající ráno do práce?
To je fakt, ověřte si data. Ten, kdo nemá sociální stud (a není jich málo) a cíleně dlouhodobě nepracuje, nic nenamítá. Ale jak na to nahlížejí ti, co za pár šlupek pracují, a leckdy i velmi těžce? Po zralé úvaze i oni mohou dospět k názoru, že je pohodlnější svůj sociální stud odložit a raději se lépe vyspat. A ještě k tomu za víc peněz. Že je to podivné a demotivující? Jistě, ale je to realita.
A to nehovořím o seniorech, kteří za čtyřicet let práce jsou proti »sociálním lupičům« leckdy žebráci. Žena vychová tři děti, pracuje skoro čtyřicet let a stát se jí za vše odmění žebráckým důchodem deset tisíc Kč. Sociální nespravedlnost nastavená za vlády ministrů Kalouska a Drábka z TOP 09 stále přežívá.
Mám na tento neduh jednoduché řešení. Práce se musí vždy vyplácet. Je třeba nastavit výši a strukturu bezpracných dávek tak, aby byly nižší než minimální mzda. Potírat i šedou ekonomiku. Věřím, že se pak ledy pohnou. A pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat, jak tento problém vyřešily státy podél našich hranic. Jak je tam obtížné být »profesionálním nezaměstnaným«.
Chci se zasadit o řešení této sociální anomálie, této hluboké nespravedlnosti. Pak se možná podaří lidi od okének na ÚP přivést do produktivní sféry. Nebude to lehké, ale nepracovat se nesmí vyplácet.
Vladislav KOPAL, kandidát KSČM do Senátu ve volebním obvodě 23 - Praha 8
