Zkušenost první – smutná.

Co mě  zarmoutilo? Jsem už životem docela ošlehaný muž, a proto bych měl být na jeho nástrahy dobře připraven. Přesto mně ale reálný život uchystal na předvolebním mítinku pražské KSČM, konaném na Tylově náměstí v Praze, překvapení hned dvě. Jedno smutné a to druhé milé a potěšující.

Nejprve tedy k tomu smutnému. Když už  je občas prolomena všeobecná mediální blokáda KSČM, tak převážně jen proto, aby o ní bylo   do omrzení omíláno, že je stranou nedemokratickou. Ale proč, to jsem se nikdy a nikde nedozvěděl. Možná je to i tím, že se objektivita  v českých médiích dnes už moc nenosí.  Nechci zde ale  mentorovat o principech demokratického fungování KSČM, neboť kdo chce vědět ví, či se kdykoliv dozvědět může.

Nyní k oné zkušenosti. Jako zastupitel KSČM na Praze 8 kandiduji do PS PČR a z toho pro mě vyplývá i řada úkolů. Jedním z nich byl i mítink na Tylově náměstí. Na předvolebním shromáždění se představovali postupně jednotliví kandidáti KSČM do Sněmovny. Seznamovali jsme veřejnost s naším volebním programem a svými osobními přístupy k němu.

To, co mě však šokovalo, byly reakce některých kolemjdoucích, zřejmě reagujících na „svobodnou soutěž politických stran“. Jako člen KSČM logicky zastávám určitý politický názor. Pochopitelně tedy nesdílím názory pravicové.  Ale protože se nepovažuji za člověka s intelektovým či vzdělanostním deficitem,  nechodím na shromáždění jiných politických stran a subjektů pokřikovat vulgarity. To už  není pouze o politice.  Je to i otázka všeobecné úrovně jedince. Inteligentní lidé přeci mohou koexistovat názor vedle názoru. Nejsme přece „nekultury“. Ale před volbami se vždy nějaká frustrovaná individua vyrojí. Některé jejich exempláře jsem v pondělí zaznamenal i na zmíněné předvolební akci KSČM. Věřím, že nemohou být předobrazem budoucnosti našeho národa. Že opět  zmizí zpátky tam, odkud se zjevily .  Jak kdysi říkala herečka Stella Zázvorková v jednom českém filmu : „Mě může urazit jen inteligent…“  Nikoliv tedy „nekultura“.

Zkušenost druhá  -  optimistická.

Co mě potěšilo? Po mém vystoupení na mítinku, proloženým trapnou exhibicí zmíněných „nekultur“, ke mně přišla mladinká dívenka s dotazem :

 „Myslíte si, že kdyby se metro, byty, školy a nákupní centra nepostavily za KSČ, nebylo by tam dnes nic?“

Lehce ironické, ale upřímné. Příjemně jsme pak spolu diskutovali následující čtvrthodinku… já jí sděloval své mínění že :

„Jistě by bylo. Ale byt by tam člověk s průměrným platem, při dnešních developerských podmínkách, či výši nájmů, získával dost obtížně. V minulosti ale mohl byt získat i zcela zdarma, v rámci svého zaměstnání.  Ani samotné nájmy nezatěžovaly rodinný rozpočet tolik, jako je tomu dnes “.

V klidu jsme si  vyměňovali své názory. Já naslouchal jí, ona zase mně.  Komunikovali jsme totiž jako dva normální lidé. Bez již zmíněných vulgarit a znečištěného chodníku.