Ve své předsednické zprávě, kterou jsem přednesla na nedávném celorepublikovém sněmu Trikolory, jsem mimo jiné řekla:

“Naprosto jasný postoj je třeba zaujmout k našemu členství v Evropské unii. Takže nyní vás prosím o zvýšenou pozornost. Říkám to s veškerou zodpovědností, ale v Evropské unii v téhle podobě, v tomto molochu, který deficit demokracie nahrazuje přebytkem byrokracie, nechceme být. Hluboce se mýlí ti, kteří pořád věří v nějakou nápravu či obrodu. On už geniální Albert Einstein říkal, že definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.

Proto jasně a jednoznačně deklaruji, že Trikolora vždy podpoří veškeré iniciativy, které povedou k posílení naší národní suverenity, respektive k rozvolnění našich vztahů s EU včetně referenda o vystoupení. Prvním krokem musí být nadřazení našich zákonů nad unijní legislativu. O našich věcech se musí rozhodovat doma, ne v Bruselu či v Berlíně.

Naším cílem je skutečně suverénní Česká republika. Samozřejmostí je rovněž zachování české koruny. Ale abychom si správně rozuměli. Už Tomáš Garrigue Masaryk říkal, že vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným. Proto podporujme spolupráci národních států, nejlépe návrat k Evropským společenstvím a preferujme rovněž společný postup zemí V4.”

V programu Trikolory se nacházejí také tyto věty, cituji: “Do Evropské unie jsme v květnu 2004 vstoupili na základě výsledků referenda z roku 2003. V dalších letech se však podmínky našeho členství i celá Evropská unie zásadním způsobem změnily. Jsme nyní členy úplně jiné unie, než o které se hlasovalo v roce 2003. (Už tenkrát jsem hlasovala PROTI).

Proto je nutné, a hlavně poctivé, dát občanům prostor a šanci, aby se k našemu členství v EU znovu vyjádřili. Podpoříme proto vypsání referenda o setrvání, respektive vystoupení České republiky z Evropské unie. Konec citace.”

Jenže ono to s tím referendem vůbec není tak jednoduché. Plané teoretizování ráda přenechám jiným, jsem praktická žena. Můj kolega z Trikolory, první místopředseda Petr Štěpánek, vloni publikovat text, ve kterém vypočítává složitost cesty k podobnému referendu.

Vzala jsem si ten text ku pomoci a trochu ho aktualizovala. Je to vlastně taková cestovní mapa. Posuďte sami.

Krok č. 1: Prosadit zákon o referendu o vystoupení z EU nebo o setrvání v EU na pořad jednání poslanecké sněmovny.
Což o to, poslanci, kteří to navrhnou, existují, neexistuje ovšem poslanecká většina, která by to odhlasovala. Posledního takového pokusu z dubna loňského roku jsem se jako poslankyně osobně účastnila. Pro zařazení tohoto jednacího bodu zvedlo ruku 28 poslanců z 200. Byla jsem jednou z těch dvaceti osmi. Rozložení politických sil po sněmovních volbách 2021 se sice změnilo, leč v tomto smyslu pouze k horšímu. Ale pojďme dál.

Krok č. 2: Jednací bod se dostal na pořad jednání, teď je třeba zákon o referendu o vystoupení či setrvání v EU ve sněmovně prohlasovat.
Co se týče rozložení politických sil, platí pro krok č. 2 úplně to samé, co pro krok č. 1. Taková většina ve sněmovně prostě není a v dohledné době nebude. Opravdu si tu někdo myslí, že poslanci Fialovy probruselské vládní koalice nebo poslanci z hnutí největšího pobírače bruselských dotací pro to zvednou ruku? Ale dobře, předpokládejme, že se stane zázrak a sněmovna příslušný zákon schválí.

Krok č. 3: Odhlasovat zákon o uspořádání referenda o vystoupení či setrvání v EU musí také Senát.
Jestliže složení sněmovny přijetí takového zákona takřka vylučuje, o Senátu to platí dvojnásobně. V Senátu dominují politické síly, pro které je Brusel totéž, co dříve bývala Moskva pro komunisty. Ale dobře, fabulujme, že se opět stane zázrak.

Krok č. 4. Zákon musí podepsat prezident.
Tady problém asi není. A to i přesto, že na Hradě bude v době, kdy by k tomu snad mohlo teoreticky dojít, už dávno sedět někdo jiný než Miloš Zeman. Dá se ale předpokládat, že prezident, ať už jím bude kdokoli, nepůjde proti vůli parlamentu, a i kdyby, lze ho obejít.

Krok č. 5: Vláda vypíše příslušné referendum. Anebo také nevypíše.
Nějaký důvod si k tomu najde. Ale buďme raději pozitivní.

Krok č. 6: Následovat bude nejprve studená a následně horká předreferendová kampaň.
Nikdo z nás si ani v nejbujnější fantazii neumí představit, co propukne. Devadesát pět procent médií, sto procent podnikatelských svazů a všechny eurohujerské strany, co jich jen v parlamentu máme, spustí s podporou Bruselu propagandistický kobercový nálet za naše setrvání v EU.

Krok č. 7: Referendum.
Opravdu někdo věří tomu, že v takových kulisách bude výsledkem referenda czexit? Ale dobře, fabulujme dál.

Krok č. 8: Vláda aktivuje článek 50 Lisabonské smlouvy o vystoupení naší země z EU.
Velká Británie je jaderná světová velmoc, v zádech má více než 50 zemí Commonwealthu a k tomu všemu navíc ještě speciální vztahy s USA. Eurounijní struktury i domácí brexitová opozice s ní po referendu přesto cvičily déle než tři roky a do poslední chvíle bylo na vážkách, zdali v referendu odhlasovaný brexit skutečně nastane. Jak by se v rozvodovém vyjednávání s EU asi vedlo jedné malé středoevropské zemi, která nemá ani švýcarské banky, ani norskou ropu a už vůbec ne britskou velikost a historii, zato však má spoustu všehoschopných euroquislingů? Raději snad ani nedomýšlet.

Tolik cestovní mapa. Co z toho plyne? Znamená to tedy, že máme na czexit rezignovat?

Ale vůbec ne! Jen není třeba naslouchat prodavačům teplé vody, kteří slibují na počkání něco, co nejsou s to dodat, ba dokonce vůbec netuší, jak toho dosáhnout. Čtenáři sci-fi a ti, co sledují kosmonautiku, vědí, že existuje něco, čemu se říká startovací okna. Když chcete letět na Mars, nemůžete odstartovat kdykoli. Pokud zvolíte chybný čas, prostě tam nedoletíte. V politice je to podobné. Možná i další věc je společná. Na velmi složité úkoly je třeba spojit síly. Ty domácí i ty mezinárodní. Ostatně skvělý příklad, jak k Bruselu přistupovat nám dává Orbánovo Maďarsko či Kaczyňkého Polsko.

A pak je tu ještě jedna možnost. Pokud Evropská unie půjde dál směrem, kterým ji vedou regulérní blázni, kteří momentálně stojí v jejím čele, dříve či později dojde k její implozi. Prostě se sama zhroutí. A může to pak jít opravdu rychle. Ostatně, koho by ještě na jaře roku 1989 napadlo, že o pouhý rok později už žádná světová socialistická soustava nebude existovat.

To ale vůbec neznamená, že do té doby máme sedět s rukama v klíně. Drobná, ba přímo jednoduchá úprava naší Ústavy, konkrétně článku 10, jež upřednostní naše zákony před mezinárodními smlouvami, de facto obnovení naší suverenity, jak to navrhuje Trikolora, může být prvním krokem. No, představte si to. Každý poslanec a každý senátor bude muset s pravdou ven. Sedí v českém parlamentu za Českou republiku, nebo za Evropskou unii?

Na to si koupím lístek do první řady!