Jeden nejmenovaný premiér slibuje, že bude za nižší daně bojovat až do roztrhání těla. To je věru zajímavé, neboť na to měl jako ministr financí v Sobotkově vládě a nyní dokonce jako předseda vlády už osm let, ale daně jsou pořád vysoké a on vůbec není roztrhaný, nýbrž stále celý. Tak asi až příště. Stejně kouzelné je, když svoji knížku pojmenuje a na svůj volební baldachýn si napíše Sdílejte, než to zakážou. To je opět trefa přímo na komoru. Prosím, osvěžte mi paměť. Kdo že to do Bruselu poslal vrchní evropskou cenzorku Věru Jourovou?
Jiný výtečník tvrdí, že je čas na spravedlnost. Jako policista na to taky měl spoustu let, ale pokonil, na co sáhnul. Jeho vrcholným číslem bylo, když pozatýkal tři poslanecké trafikanty, které pak zpovykaný Ištvan vsadil do vazební věznice. Ponechme stranou, že stát, přesněji tedy spíš my daňoví poplatníci, jim posléze musel vyplatit milionové odškodnění. Zajímavější je, že když pak tenhle výtečník sám od policie odcházel, neváhal přijmout nově zřízenou trafiku v podobě přímo pro něj vymyšlené nové funkce náměstka na Celní správě.
Jiná spolupachatelská partička zase sebe vydává za „změnu“, zatímco druzí jsou prý „hrozba“. Tihle chlapci a děvčata nějak pozapomněli, že všechny největší šílenosti covidové doby pomohli vládní garnituře prohlasovat právě oni. To oni a nikdo jiný pomáhali vládě do nekonečna protahovat nouzový stav, to oni spolu s vládními stranami prosadili zločinný pandemický zákon. Sečteno, podtrženo: tahle „změna“ je za osmnáct, zatímco „hrozba“ bez dvou za dvacet. Vyjde to na stejno.
Někteří lidé jsou ale nepoučitelní. Volby co volby stále vyhlížejí nějakého spasitele. A když zklame jeden, upnou se k další slibotechně. Jenže žádný spasitel nikdy nepřišel a nikdy nepřijde. Naopak pro všechny voliče by mělo být varováním, když jakýkoli politik slibuje, jak zatočí s korupcí. Jenže korupci neodstraní ani policie, ani státní zástupci, ani soudy. Jediný způsob, jak se dá korupce omezit, je zmenšit množství peněz, které protékají veřejnými rozpočty a které politici a úředníci přerozdělují. Ale tohle nikdo z těch srdnatých bojovníků kupodivu neslibuje.
Úplný oxymóron pak je, když bojovník proti korupci zároveň horuje pro Evropskou unii. Ta je totiž se svým systémem dotací tím úplně největším korupčním semeništěm. Je to doslova začarovaný kruh. Napřed pošleme do Bruselu naše vlastní peníze, aby nám je z Bruselu mohli zase přidělit zpátky spolu s rozhodnutím, co si za ně smíme postavit, čemuž ovšem obvykle předchází korupční boxovačka o to, do které kapsy Brusel peníze pošle. A pak si mnohem dráž než za cenu obvyklou postavíme něco, co vlastně ani nepotřebujeme. A za bukem už číhají orgány činné v trestním řízení, aby z toho začarovaného kruhu také něco měly. Dobře totiž vědí, že pokušení sáhnout si na dotace i za cenu porušení zákona je větší než malé. Načež politici opět slibují, jak s korupcí zametou, ale systém ponechávají stejný. Někteří dokonce chtějí více Evropy. Přeloženo do obyčejné mluvy: chtějí vlastně ještě víc příležitostí ke korupci.
Ještě jednou se omlouvám, že jsem se pro tentokrát nedržela tradiční poučky. Polepším se. Slibuju.
Slibem nezarmoutíš!
(autorka je poslankyně a předsedkyně volební formace Trikolora Svobodní Soukromníci)
