Mám chorobu, která mi už pět let komplikuje život. Diagnóza zní progresivní forma roztroušené sklerózy.

Vždy jsem to brala jako svoji soukromou věc. Bohužel, teď se to změnilo.

Mám za sebou hektický půlrok, kdy jsme nejprve po rezignaci Václava Klause mladšího zachraňovali Trikoloru, pak následovala náročná volební kampaň. Občas jsem si u toho sáhla na dno svých sil.

Není jednoduché s touhle chorobou žít, na druhou stranu život s ní nekončí, je potřeba se s ní poprat, i když je nevyléčitelná.

Přechod na pracovní neschopnost mi určil můj ošetřující lékař. To neznamená, že nemůžu nic dělat, ale mám mít více duševního klidu a aktivního pohybu. A já to samozřejmě v co největší míře dodržuji. Teď mi při lékařské kontrole pan profesor ještě ordinuje ozdravný lázeňský pobyt.

Pracovní neschopnost jsem nenastoupila jako poslankyně, ale až po ukončení poslaneckého mandátu, tedy nikoli jako politik, ale úplně stejně jako kterýkoli běžný občan. Úplně stejně jako kdokoli jiný si také celý život platím nemocenské pojištění.

Moje nemoc není infekční. Nemám zakázáno vycházet. Nemám zakázáno mluvit. Nemám zakázáno pohybovat se na čerstvém vzduchu. Nemám zakázány volnočasové aktivity. I když máte podobnou chorobu, život běží dál a některé věci prostě musíte dělat.

V mém případě – jsem stále předsedkyní politické strany. Nemoc je jedna věc, ale mám také nějakou zodpovědnost.

Jediný důvod, proč se celá kauza nyní objevila, je, že se blíží volební sněm Trikolory. Žádné věci se nedějí náhodou, ani to, že se krátce před naším volebním sněmem najednou objeví kauza „Majerová“. Je to pokus o moji diskreditaci.

Zneužívat můj zdravotní stav k politickým útokům je velmi smutné, ubohé a podlé.

Politiku od vždycky chápu jako službu lidem, a ne jako zdroj obživy. Jestli si někdo myslí, že mě tímhle způsobem znechutí nebo odradí, strašně se mýlí. Nikdy nic nevzdávám. Ani boj o svoje zdraví a už vůbec ne jakékoli politické bitvy.