Dámy a pánové, v té diskusi, která není úplně čerstvá, protože jsme o tom diskutovali už v minulém volebním období, se občas pohybujeme mezi dvěma extrémy. Já tvrdím, že hypotéka není základní lidské právo. Doufám, že v inflaci návrhů na ústavní práva, ať již na vodu či na placení v hotovosti, nikdo nepřijde s ústavním právem na hypotéku. A pokud by tady existoval jakýkoli politický tlak - historicky si ho pamatujeme třeba ve Spojených státech za pana prezidenta Clintona - pokud by tady existoval jakýkoli politický tlak na komerční banky a na hypoteční banky, aby za každou cenu dávaly hypotéky přes únosnou míru rizik, byl bych první, kdo by bil na poplach a byl bych proti tomu, protože ty banky mají svůj risk management, znají svá úroková rizika, znají svoji kapitálovou přiměřenost a koneckonců mají svého odpovědného regulátora, který hlídá jejich zdraví.
Tím druhým extrémem je nařizování, které v podstatě už vyřazuje z provozu onu diskreční pravomoc a onu úvahu toho, kdo ty peníze poskytuje, zda to riziko je nebo není únosné. Prostě tady bude mít nařízeno ze zákona, že jakkoli by se mu zdál ten klient tisíckrát bonitní, tisíckrát důvěryhodný, on mu ze zákona tu hypotéku poskytnout nemůže a to mi připadá jako druhý extrém. Jako kdyby ty banky neměly dost obezřetnosti, jako kdybychom měli pocit, že nejsou dostatečně stabilní a neměly svůj krizový management, neměly svá oddělení úvěrových rizik a jako kdyby nebyly příčetné. Na jedné straně je klient, který při žádosti o hypotéku zvažuje míru svého rizika budoucího dlužníka, na druhé straně je věřitel, který zvažuje míru rizika svého věřitele. A já za posledních několik let nemám sebemenší pocit - a když tak ať mě pan guvernér vyvede z omylu - že snad by chování českých bank v oblasti hypoték bylo přehnaně rizikové.
Co mně vadí snad vůbec nejvíc na té předloze, je pak ona výjimka. Já chápu, že byla vedena dobrou vůlí, ale prostě pod politickým tlakem, že vláda takovým návrhem ztíží mladým rodinám přístup k hypotékám, tak tam máme výjimku, že prostě do určitého věku ten klient, byť by měl být posuzován jako rizikový, tak ho zas tak jako rizikového prostě ty banky posuzovat nemají. To už je politické rozhodování o úvěrových rizicích a to je něco, c čím máme mimořádně špatnou zkušenost. To si pamatujeme z bankovního socialismu, kdy prostě pod politickým tlakem tenkrát ještě polostátní banky prostě holt někomu úvěry dávaly a někomu nedávaly a nebylo to pouze na zvážení příslušného rizika, bylo to prostě na politický pokyn. A ten politický pokyn my vkládáme přímo do návrhu zákona? A kdo tam bude příště? Blonďáci, katolíci? Co je to za nesmysl? Buď ten klient je bonitní a důvěryhodný nebo je rizikový a prostě vytvářet politické distorze, že když je mi o deset míň, tak rizikový nejsem, než když je mi o deset víc, to je prostě distorze, která si myslím, že do našeho retailového systému nepatří a nesmírně mně vadí. A nemyslím si, že bychom to měli odstranit tak, že bychom měli být tvrdí i na ty mladé. Myslím si, že bychom to měli odstranit tak, že bychom tuhle regulaci, kterou vláda navrhuje, neměli zavádět pro nikoho.
A k těm ostatním kompetencím týkajícím se netradiční monetární politiky, odpusťte mi, možná je to ročníkem narození. Já jsem vyrostl v době, kdy měnové financování, kterému se dnes říká kvantitativní uvolňování, bylo pokládáno za hřích a za něco nepředstavitelného. Možná je to dáno věkem, možná je to přílišným konzervativismem.
Nicméně pokud Poslanecká sněmovna a posléze Senát schválí České národní bance tyto kompetence, tak si dejme do zákona anebo do usnesení, že Poslanecká sněmovna a vláda rezignuje na svojí úlohu v rámci hospodářské politiky státu. Protože pak vložíme České národní bance do rukou takové nástroje, že jakékoliv nástroje fiskální politiky státu, které aplikuje běžnými mechanismy, budou zcela marginální proti nástrojům České národní banky. Pak přestaňme říkat, že děláme hospodářskou politiku a svěřme to sedmi mužům, jmenovaných bez jakékoliv kontroly jedním mužem, a to říkám ve vší úctě k těm sedmi mužům. Já jsem člověk, když si proberete zpátky deset let, tak člověk velmi loajální. Vlastně víc, patnáct let. Člověk velmi loajální k nezávislosti České národní banky, k její kompetenci. Hájil jsem jí v 99 % případů. Ale prostě nevezmu si na svědomí zvednout ruku proto, abych jim předal tyto kompetence. Pak zapomeňme na to, že ve volbách se rozhoduje o hospodářské politice státu.
Ne, pak se o ní bude rozhodovat jenom na Hradě, kdy libovolný prezident bude jmenovat libovolné členy bankovní rady. Já jsem zásadně proti.
Děkuji za pozornost.
