Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, poslouchal jsem úvodní projev pana ministra zemědělství i pana ministra životního prostředí. Jsem rád, že pan ministr zmínil oba ty dopady vodního zákona z toho hlediska krizového řízení, že zmínil tu jeho povodňovou hlavu a nyní tedy tu hlavu suchou. Já mám osobní zkušenosti s uplatněním obou funkcí tohoto zákona, ať už to bylo v roce 2002, kdy jsme využívali tento zákon právě pro krizové řízení v dobách katastrofálních povodní. Musím říci, že tehdy ty zákonné prostředky byly dostačující, že jsme mohli tehdy využívat všech složek státní správy počínaje Českým hydrometeorologickým ústavem, přes povodí řek, u nás tedy v jižních Čechách Povodí Vltavy, Hasičský záchranný sbor, Policie České republiky, veterinární správa, hygienická správa a další, všechno fungovalo v rámci krizového štábu na té nejvyšší možné úrovni a tedy fungovalo to dobře. Bylo možné používat i různá krizová opatření ve smyslu financování nezbytných prací, které bylo nutné udělat velmi rychle tak, aby se zabránilo vzniku větších škod, případně i ztrát na životech. To bylo v roce 2002. Povodně skončily, začaly se napravovat škody po povodních a v roce 2003 jsem měl možnost opět svolávat krizový štáb, ale tehdy to bylo z důvodu sucha, které tehdy přišlo a hrozilo, že obce a jejich obyvatelé, kteří nebo které nebyly napojeny na centrální zásobování vodou, které je v jižních Čechách realizováno tou tlustou rourou z úpravny vody v Plavu(?) z Římovské přehrady, měly své vlastní zdroje, vlastní vrty, zůstávaly na suchu.
My jsme tehdy ty možnosti zákona využili a snažili jsme se zajistit náhradní zásobování mobilizací kapacit v oblasti přivážení té vody v cisternách. A mysleli jsme si, že děláme dost, protože jsme to sucho po té dramatické povodňové zkušenosti považovali za epizodu. Říkali jsme si, to pomine, příroda se umoudří, zaprší a zase bude svět normální. Zapršelo, nakonec jsme čelili povodním ještě hned pak v roce 2006, i když ne tak velkým.
Já tedy souhlasím s tím, co říká můj kolega Martinů, že je potřeba se zamyslet na těmito věcmi. My všichni mluvíme o zadržování vody v krajině, opatření ke změnám, které byly v té době minulé učiněny v přírodě právě v oblasti vodního hospodářství. Zatímco období komunismu bylo z tohoto hlediska obdobím meliorací, tenkrát se všechno meliorovalo. Už jsem tady na to asi vzpomínal, kde se všude válely takové cihlové růžové drenážky, rozpadaly se ty, co nebyly dány do země. Ty meliorace už samozřejmě dávno a dávno nefungují, ale přesto je v povědomí tedy tato činnost jako činnost z dnešního pohledu neblahá.
Souhlasím s tím, abychom vraceli přírodě její původní tvář, abychom vraceli a zadržovali vodu v krajině. Ale musím říci, že tato voda v krajině v podobě mokřadů, nových močálů, zákrutů, meandrů řek, nových rybníků, rybníčků, nádrží, zas tak mnoho vody pro aktuální potřebu, kterou, řekněme, při pokračujícím období sucha možná budeme potřebovat ne pro naši spotřebu, na pití a hygienu - to je procento té vody - ale na průmyslové potřeby, potřeby zásobování našich zdrojů energie. Tam je potřeba velké množství vody.
Proto si myslím, že by obě ministerstva měla znova nahlédnout na plány povodí, které navrhovaly tehdy realizovat stavbu nádrží, které by mohly aktuálně zadržet vodu, pokud tedy napadne a bude k dispozici. Ne ji pouštět po proudu směrem z naší republiky pryč, ale držet ji u nás co možná nejdéle. Tím, že je to problematické, plán hlavních povodí, který navrhoval v roce 2005 zhruba plus minus vybudování nebo alespoň ochranu, ochranu, území - vůbec ne vybudování, to jsem řekl špatně - ochranu území pro zhruba 200 nádrží.
Ten plán zkolaboval jednak na odporu starostů obcí, kteří nepřipustili zásadu jejich územních úmyslů a plánů a samozřejmě na ochraně přírody, která všude našla patřičné živočichy, které je nutné chránit. Proto ty nádrže tedy nebyly ani do plánu zahrnuty. Dneska je tam, myslím, plánováno 84, nebo 60, teď nevím. (Ministr napovídá.) 64, pane ministře, děkuji, ne 84, ale 64. I tohle by možná chtělo znova zvážit, zdali bychom neměli začít tyhle věci budovat.
Já se zase vrátím k tomu zákonu, co mě přivedlo tedy vystupovat konkrétně. Já jsem vystupoval v minulém období z různých důvodů, navrhoval jsem různé změny. Mimo jiné tedy i změny - a to vám možná utkví v paměti - které by umožnily lepší využití těch našich vodních toků pro rekreační vodní turistiku.
Dneska bych chtěl říct něco jiného. Mě tam zaujal hlavně novelizační bod 9, který mění § 12. Nové znění tohoto paragrafu říká mimo jiné, že vodoprávní úřad může z moci úřední změnit nebo zrušit povolení nakládání s vodami, když dojde k významné změně podmínek rozhodných pro stanovení minimálního zůstatkového průtoku podle § 36, nebo minimální hladiny podzemní vody podle § 37.
Předkladatel to zdůvodňuje tím, že se jedná o opatření řešení možných dopadů sucha. Tomu rozumím, to je v pořádku. Vždyť nakonec je to ta suchá novela, kterou teď momentálně řešíme. Ovšem dané ustanovení přitom žádným způsobem nestanovuje kritéria pro změnu podmínek, přičemž v oblasti nakládání s vodami nelze mnohdy zpětně prokázat ty historické souvislosti, které byly dávány jako důvod pro žádost o to povolení nakládání s vodami.
Nové znění § 12 přiznává vodoprávním úřadům možnost zásadním způsobem ustálené poměry ve sféře vodního hospodářství na našem území. Pokud bude schválen, dotkne se zejména provozovatelů malých vodních elektráren. Závěrečná zpráva RIA k nařízení vlády, kterým se pak bude ten minimální zůstatkový průtok stanovovat, říká, že u derivačních malých vodních elektráren, které nemají v současném povolení stanoven minimální zůstatkový průtok, lze očekávat dopad v podobě snížení výroby o 20 % s celkovou ztrátou 58 milionů korun. To říká tedy RIA k tomu vládnímu nařízení.
Údajně by se to těch jiných elektráren kromě těch derivačních - to jsou ty, co jsou napojeny na ten boční kanál, který z hlavního toku vychází a tu elektrárnu zásobuje vodou, ty jezové například - těch by se to příliš dotknout nemělo, říká tedy autor, zpracovatel RIA.
Dočetl jsem se, že v roce 2016 bylo na území České republiky 1 624 malých vodních elektráren s instalovaným výkonem 384 megawatty a vyrobily v tom roce předchozím 2015 1 000 gigawatthodin energie. Jenom pro ilustraci. Celková naše výroba energie za rok je zhruba 88 terawatthodin, tedy 88 000 gigawatthodin, vyrobené elektrické energie. Provozovatelé těch malých vodních elektráren oprávněně považují svá vodní díla za významnou součást české bezemisní energetické soustavy. Stát jim proto musí dát významnou míru jistoty, aby mohli předvídat vývoj jejich podnikání. A pravomoc daná vodoprávním úřadům naopak zakládá právní nejistotu pro všechny oprávněné osoby mající své oprávnění z vodoprávního řízení. Narušuje to tedy možnost jejich legitimního očekávání a hlavně taky to narušuje jejich ústavně garantované vlastnické právo k těm jejich podnikatelským jednotkám.
Navíc je navrhovaná změna § 12 nadbytečná v tom ohledu, že v případě přechodných a krizových urgentních stavů již současný vodní zákon v § 109 odst 1 dává vodohospodářskému úřadu možnost pružně reagovat na dočasné vodohospodářské problémy. A v nezbytných případech, když to vyžaduje veřejný zájem, dočasně změnit či zcela zrušit již vydaná povolení k nakládání s vodami. Navíc je v našem novelizovaném textu § 87k, který dává krajské nebo ústřední komisi pro sucho při stavu nedostatku vody pravomoc vydávat rozhodnutí nebo opatření obecné povahy, kterými může povolená nakládání s vodami bez náhrady omezit, upravit nebo zakázat.
To, co jsem uvedl teď v té druhé části mého vystoupení směrem tedy k současnému znění navrhovaného zákona - a podle mého názoru není důvod k zamítnutí zákona v prvním čtení - také takový žádný návrh dávat nebudu. Ten zákon je vzhledem k opravdu hrozícímu nebezpečí sucha prospěšný. Ale je to pro mě důvodem, abych se zamyslel nad tím, jaké pozměňovací návrhy se pokusím předložit a také předložím ve druhém čtení a pokusím se je pak prosadit v třetím čtení.
Zmínil jsem na začátku svého vystoupení ještě po té úvaze o povodních a o suchu tu vodáckou rekreační plavbu. Vím, že to nebude znít úplně populárně, ale přesto se pokusím i tady nějaký pozměňovací návrh vymyslet, který by i tomuto poměrně významnému segmentu našeho turistického průmyslu dal určitou naději, že by také mohli mít určitou jistotu při splouvání našich řek.
Navíc ta již jednou zmíněná RIA zmiňuje tenhle ten aspekt vodácké rekreační plavby jako také významnou součást pro naše turistické zdroje.
Takže ve druhém čtení se pokusím předložit návrh, který by obě má témata nějakým způsobem zohledňoval.
Děkuji za pozornost.
