Děkuji, paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, kolegové, pane ministře.
Já vždycky říkám, že jsem doktor, ale ten doktor, který sedí v ordinaci a má tam portfólio těch pacientů stále větší a větší, a momentálně hodně z pedagogicko-psychologických poraden. Protože se množí děti, které mají tzv. ADHD. Už jsem tady o tom mnohokrát hovořila. Říkám mantra ADHD a specifické poruchy učení.
Já si nemyslím, že děti by měly být drženy pod krkem ve třídě, ve škole, ale zase ta známka je určitým způsobem motivující. Protože pokud já mám srovnání známky versus slovní hodnocení, a to slovní hodnocení není pro ty děti takové, které by chtěly mít. Ono to je velmi složité.
Já jsem z Ústeckého kraje, je to takové specifikum, my tam máme dosti velké problémy ve vzdělávání mnohých jedinců. Protože v domácím prostředí se děti odmítají učit, rodiče se jim nevěnují, není na to tolik času, takže do školy přijdou naprosto nepřipravené. A mají různé individuální výchovné programy. Těch je strašně moc. A myslím si, že učitelé v současnosti mají šílené kvantum práce vůbec tu svoji činnost ve třídě odvést dokonale dobře. Protože s řadou asistentů za zády to mnohdy vůbec nejde.
Takže já se jim obdivuji a mají moji opravdu hlubokou úctu, protože bych to asi v té třídě s těmi asistenty za zády, protože do těch škol chodím, nedala.
Já bych měla na pana ministra dotazy dva. Jeden by se týkal víceletých gymnázií. Jak to vidí s víceletými gymnázii, protože já to v rámci našeho kraje vidím jako možnost těm dětem, které doopravdy něco umí a jsou chytré, poskytnout větší prostor pro vzdělávání. Protože na základních školách, hlavně specifických v našem Ústeckém kraji, je to velká svízel. A nevidím jako šťastné, že by děti, které něco umí a měly by nás v podstatě jednou živit, aby setrvávaly v podprůměru. Protože když jsme v podprůměru, tak ten průměr nám stačí a nemám zájem potom se vůbec učit. Nemohou být tahouni ve třídě, kde je učební průměr špatný.
Takže si myslím, že by měla být dána možnost těmto dětem skutečně být buď ve výběrových třídách, nedělám rozdíly, ale je to tak, nejsme všichni Einsteini. Prostě někomu jde to, jinému ono, ale nemůžeme být všichni nivelizováni do jedné roviny. Takže já za sebe říkám, že pro mě víceletá gymnázia jsou v současné době alespoň v našem kraji řešením.
A pak jsem se chtěla zeptat, protože jsem se účastnila jednání výborů pro sociální politiku Dolní sněmovny, kde se jako jedna z možností boje s chudobou vyskytla možnost prodloužení školní docházky. Upřímně řečeno jsem nepochopila, jakým způsobem prodloužení školní docházky. Jestli to bude tak, že budeme mít desetiletou školu, jako to bylo kdysi dávno v Sovětském svazu. Nevím, jestli to tam ještě funguje doteď. Anebo jestli to bude tak, že ti, kteří budou takzvaně propadat, tak budou sedět s těmi dětmi ve třídě, kterým je 14, třeba až do 18 let. To mi přijde jako zhůvěřilé, to si myslím, že by dvakrát asi k ničemu dobrému nevedlo.
A pak, když se bavíme ještě o tom systému vzdělávání, tak mi přijde nepřirozené, že když děti neuspějí a mají opakovat ročník, tak opakují jednou a podruhé, pak jdou do další třídy a vůbec třeba nenavazují už svými znalostmi dále. A ve třídě nepochytají už další znalosti, ale jsou na nějaké úrovni, která je potom pod průměrem té dané třídy. Takže já si myslím, když někdo není schopen se naučit, tak by neměl pokračovat dál bez ztráty kytičky.
Já si myslím, že ten systém, jak ho tvoříme, je hodně liberální, je demokratický. A teď si ještě do toho vezměte, že tady jsou digitální technologie, o kterých tady byla před rokem řeč. Měli jsme tady takovou konferenci, kdy děti skutečně jsou závislé na mobilech, řada z nich. A já jsem slyšela v médiích, že co se týče znalostí český dětí, které mají interpretovat text, tak vlastně většina z nich není schopna ten text interpretovat. Těch, co byly osloveny. Ale jsme zase nejlepší v rámci vyhledávání. Což je jasné, protože sedíme na internetu, na Googlu, na YouTubu a vyhledáváme si. Ale já si myslím, že o tom to vzdělávání není. Děkuji.
