Změna klimatu? No a co, takových tu už za miliardy let vývoje planety bylo. Skleníkový efekt? Ozónová díra? Věříme v evoluci, tak jedeme dál. Přežijí ti, kteří se dokáží adaptovat na nové podmínky.

Přírodu trápí něco úplně jiného. Přemnožení určitého druhu, který je nositelem všech jejích problémů. Tím druhem jsme my. Ničíme, boříme, měníme, pustošíme. Neděláme to ze zloby či nelásce k přírodě. Děláme je to jen proto, že láska k sobě samému je u nás na prvním místě. A této sebelásce vždy podlehnou i ta sebelepší předsevzetí. Opatření na ochranu klimatu jsou utopií. Neprosadí se, pokud by nás jakkoli omezila.

Přírodě to ale vůbec nevadí. Jen se mějme dál dobře, přejme si to nejlepší. Život je přece příliš krátký na to, abychom pili levné víno.

Až přírodě dojde trpělivost a bude si chtít dát doušek s námi, vypustí prostě dalšího koronavira. Tentokrát silnějšího a účinnějšího. Epidemie španělské chřipky před 100 lety zabila desítky milionů lidí. Přidáme-li k tomu další miliony obětí lidského boje o zdroje v podobě 1. světové války, pak to byl docela dobrý počinek k obnovení rovnováhy mezi přírodními procesy a lidským konáním.

Tato rovnováha se dnes stále více vychyluje v neprospěch přírody. Delfínovec čínský by mohl vyprávět. Říká se, že boží mlýny melou pomalu, ale o to důsledněji. Také příroda je trpělivá a jistě nechá vymizet ještě celou řadu druhů, než se její samočistící mechanismus zaměří na nás. Než dostaneme soupeře, na nějž už budeme krátcí. A věřte, že žádné kněžky ochrany klimatu k tomu nebude potřeba. Pomůže si dalším mikroskopickým tvorem, který brání její zájmy téměř od samého počátku existence. A bude tak tomu až do jejího konce. Neb všechno má svůj počátek, ale také konec. A náš druh, to je jen taková krátká epizoda, která se moc nepovedla. O tom by zase mohla vykládat třeba latimérie podivná, brázdící vody planety ne miliony, ale stamiliony let. Nechává žít, žije.