Principál vzkazuje ministrovi, že nežijeme v socialismu, a přitom socialisticky natahuje ruce. Vím o divadlech, která šijí za své roušky, vím o hercích, kteří odpovědně hospodařili a dnes žijí z úspor nebo investic. Vím o hercích, kteří si našli brigádu, či nějakou krátkodobou práci. Vím o hercích, kteří zůstali soudnými a odpovědnými lidmi a vidím Jana Hrušínského. Vnímám katastrofální inflaci jeho slov, jeho osoby. Kdysi, před lety, jako poslanec tehdejšího Federálního shromáždění, jsem měl tu čest, potkávat se s jeho otcem, s panem Rudolfem Hrušínským – seniorem. Vážil jsem si jej jako herce a pak, když jsem jej poznal osobně, jako člověka. Občas jsme si sedli o pauze parlamentu u kávy a povídali.
Na tomto místě musím připomenout, že pan Rudolf Hrušínský byl v roce 1968 byl mezi prvními padesáti signatáři článku Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Protože ani po silném nátlaku v době normalizace svůj podpis neodvolal, byl několik let bez práce a měl zakázanou činnost. Přišel tím nejen o řadu filmových a televizních rolí, ale i o místo pedagoga na DAMU, o významné zahraniční filmové nabídky a měl také zákaz pracovat v rozhlase a režírovat v divadlech. Prokázal ale své lidství, i své češství. Dal najevo touhu po svobodě, demokracii, spravedlnosti. I proto jsem si jej jako člověka vážil. Sešli jsem se tehdy u té parlamentní kávy – říkalo se jí ale jinak (brynda) – mnohokrát. Vážil jsem si toho. Měli jsem si co říci, i když jsme se vlastně neznali.
Jednou proti měl seděl a „plavaly“ mu oči. Bylo na něm vidět, že ho něco hodně trápí. Když jsem se zeptal, co se děje, odpověděl mi, že ho trápí dvě věci. Jednak ten parlament, do kterého se dostal díky popularitě a preferencím. Říkal, že politice nerozumí, že je ve sněmovně svým způsobem omylem a cítí se ztracený, že jej trápí ty různé vztahy, lobby, kliky a podobně. Ty levárny a "vtahy" mne tehdy vadily stejně a proto jsem i já tehdy s politikou dobrovolně skončil ke dni existence federace. Druhou věcí, kterou mi tehdy s vlhkýma očima řekl, bylo, že je bez peněz, že jej trápí rodina. Divil jsem se, že je bez peněz. Jen se hořce usmál a povzdechl si – to víte, děti, pořád něco chtějí….. Bylo mi ho líto, když jsem jej potkával bloudit po parlamentu, kterému nerozuměl, který nechtěl.
O jednom ze synů se rozhovořil víc, ale po těch letech nemá smysl být konkrétnější. Jen jsem si na ten rozhovor vzpomněl a uvědomil si, podle toho, jak dnes vnímám jeho syny – Rudolfa i Jana, o čem hovořil a jak jsou oba rozdílní a uvědomil jsem si dnes, jakou měl tehdy pravdu. Ta setkání a hovory u kávy jsou pořád ve mně, stále toho člověka a herce, kterého jsem si vážil a obdivoval, vidím a slyším. Rudolf Hrušínský, jeden z našich nejlepších herců, žil pro tento národ a za svůj postoj byl téměř doživotně postižen. Osobně, finančně. Zemřel pouhé dva roky po rozpadu federace. Jsem rád, že se na jednu stranu dožil svobody a demokracie, jak jsme ji vnímali a chtěli v roce 1990. Na druhou stranu bych mu nepřál, aby dnes viděl, kam ta „svoboda a demokracie“ došla a kam došel jeden z jeho synů.
Syna pana Hrušínského, Rudolfa mladšího, nejen pro jeho fyzickou podobu s otcem, povahu, herectví, či rybářství, vnímám jako jeho pokračovatele. Jana bohužel ne. Já sice chápu, že ti méně dobří, či šetrnější, odpovědnější a prozíravější herci na tom nemusí být dobře, ale pan Jan Hrušínský by si mohl uvědomit, že lidem dávají „jen“ pobavení, více či méně hodnotnou kulturu, často tu, co jde „po proudu“, kulturu, které se lidé nenají, ani jí nezaplatí elektřinu, nebo jídlo, kulturu, která začala být mnohdy poplatná. A nemusí to být jen černý princ a Sněhurka. Tím nijak nedegraduji (zejména ty slušné) herce, ale tato země potřebuje v této době lidi, co neřvou a nevyhrožují s nataženou rukou. V této zemi je k milionu registrovaných a kolem 800 tisíc aktivních živnostníků. Podle odhadů jich možná až 25%, tedy 150 – 200 tisíc zkrachuje.
Někteří lidé se Jana Hrušínského zastávají s argumentem, že divadlo nejsou jen herci, ale spousta zaměstnanců, kteří chod divadla zajišťují. Ano, divadlo nejsou jen herci. Opatření Vlády ale uzavřela i spousty provozoven a firem, které na rozdíl od většiny divadel živí ekonomiku a mají také zaměstnance, kteří jsou dnes bez práce. Myslí si Jan Hrušínský, že hotel, velká restaurace a další podniky, mají méně zaměstnanců, než divadlo? Myslí si snad, že je víc divadel, než hotelů, restaurací a dalších zavřených provozoven? Slyší je snad někdo „křičet hlady“ a vyhrožovat politikům? Slyší "křičet" statisíce živnostníků, na kterých jsou závislé jejich rodiny a kteří jsou na pokraji krachu. I živnostníci mají zaměstnance... Když potkávám v obci řemeslníky, kteří mi mnohokrát něco vylepšovali či opravovali na chalupě a zeptám se jich, jak to zvládají, odpoví vždy že to nějak musí zvládnout. Nenadávají, nemají nataženou ruku.
Tímto bych se chtěl pana principála Jana Hrušínského zeptat, zda je schopen odpovědět na jednoduchou otázku – ohrozí tuto zemi tisíc zkrachovalých herců, nebo desetitisíce živnostníků a malých firem - desítky tisíc zkrachovalých pekařů, řezníků, ševců, krejčích, elektrikářů, instalatérů, zedníků……. Nevím jak kdo, ale já považuji vydírání v době krize za hyenismus. Za sebe – já to bez Jana Hrušínského přežiji, ale bez mého lékaře, pekaře, řezníka moc dobře nemám jak. Každý z nás má v této době větší či menší problémy. Na celou populaci virus nějak negativně dolehl. Hrstka lidí na současném stavu vydělá, ale drtivá většina ponese následky. O to víc, musíme mít vlastní odpovědnost, soudnost, pochopení pro druhé, pokoru v pravém smyslu toho slova. Musíme udělat maximum pro to, abychom to zvládli, aby to zvládla naše země. Vyhrožovat, brečet, nebo mít nataženou ruku, jako Jan Hrušínský, této zemi nepomůže. Dnešní dny vypovídají o každém, i o Janu Hrušínském.
Přeji nám všem, abychom to zvládli ve zdraví.
