Když jsem před mnoha měsíci dostal Vaše pozvání, přemýšlel jsem, proč jste mi nabídli hovořit o „neekonomických či mimoekonomických aspektech ekonomických reforem“. Bylo to proto, že jsem byl svými politickými protivníky léta obviňován, že cílevědomě zužuji komplexní úkol transformace jen na jeho ekonomickou dimenzi? Doufám, že nikoli, protože to byla kritika falešná. Zásadní systémová změna, v 90. letech nazývaná transformace, je mnohadimenzionálním procesem a lidé jako já to věděli vždy. Na počátku 90. let jsme však „pouze“ chtěli změnit politický, sociální a ekonomický systém a neměli jsme ambice měnit člověka a lidstvo – tyto věci jsme nechali jiným, měli-li tyto cíle. Nám se systémová transformace povedla, oni nového člověka nevytvořili.
Politici, kteří byli podobně jako já do transformačního procesu aktivně zapojeni, velmi rychle pochopili, že jsou všechny vědecky se tvářící teorie optimálního řazení jednotlivých transformačních opatření, které byly zformulovány ještě v době komunismu jak v našich zemích, tak na Západě, prakticky nepoužitelné a nezajímavé. Bylo naprosto zřejmé, že komplexní systémová změna nemůže být organizována či řízena osvíceným panovníkem či diktátorem (nebo skupinou akademických ekonomů), ale ani demokraticky zvolenou vládou. Tato změna byla – jak jsem vždy tvrdil – kombinací spontánnosti a konstruktivismu, ve které politici (a jejich akademičtí poradci) byli jen jednou stranou celého procesu a ne vždy tahali za delší konec lana. Milióny konečně svobodných lidí, zcela fascinovaných nově nabytou svobodou, chtěli žít bez toho, aby byly jejich životy kýmkoli plánovány či řízeny, a navíc nebyl nikdo, kdo by jim v tom chtěl bránit. Jednotliví občané, voliči, občanská sdružení, politické strany, byznysmeni a jejich „komory“, nevládní organizace a všichni další nutně museli mít odlišné krátkodobé a dlouhodobé zájmy a motivace od těch, které měli tvůrci tehdejších reforem. My jsme to věděli, ale zahraniční poradci a komentátoři to často nevěděli a zejména tuto elementární pravdu nechtěli respektovat.
Získali jsme rovněž zkušenost, že je v takových situacích relativně velmi jednoduché vytvořit negativní konsensus, tedy dohodnout se na tom, co nechceme – jako bylo pokračování komunismu, ale že je mnohem obtížnější najít pozitivní shodu, najít pozitivní vizi – nejdříve, kam chceme jít a posléze, jak se tam dostat. Reálně existující konflikt vizí, tolik potřebný prvek každé demokracie, se v tomto složitém a riskantním okamžiku stal další komplikací. Někdy to vedlo k nekonzistentním, problematickým a dokonce protichůdným krokům a opatřením. Bylo to však nevyhnutelné. Systémová změna není cvičením z aplikované ekonomie.
Nemělo by se zapomínat ani na to, že leckteré změny začaly dříve, než bychom to chtěli a bez ohledu na to, zda jsme měli pocit, že jsou všechny pro ně navýsost potřebné předpoklady splněny či nikoli. Jak jsem již řekl, spontánní chování miliónů našich spoluobčanů nebylo možné zastavit, i kdybychom to chtěli, což navíc nebyl náš případ. Dobře jsme věděli, že je vakuum způsobené kolapsem institucí starého režimu nezbytné vyplnit co nejrychleji.
Tato jednoduchá pravda vyvolávala jak přátelské a produktivní, tak nepřátelské diskuse a kritiky. Část z nich měla racionální základ, ale mnoho z nich vycházelo spíše z politické než ze zásadní obsahové motivace. V tomto kontextu bych se rád dotknul alespoň dvou velmi kontroverzních témat, která souvisejí s řazením transformačních kroků:
- makroekonomické dilema: začít liberalizací cen a zahraničního obchodu nebo předem vytvořit stabilní makroekonomické prostředí?
- institucionální dilema: liberalizace, deregulace, privatizace před tím či poté, co vybudujeme spolehlivé institucionální prostředí?
Odpověď na první otázku byla pro většinu ekonomů koncepčně relativně snadná. Věděli, že liberalizovat ceny a zahraniční obchod bez toho, aniž by existovala určitá přijatelná míra makroekonomické rovnováhy, by vyvolalo rychlou inflaci nebo dokonce hyperinflaci a spolu s tím i obrovské problémy platební bilance. Někteří z nás to věděli, někteří dokonce uspěli v tom, že se špatné sekvence vyvarovali. Česká republika dosáhla ze všech tranzitivních zemí nejnižší inflaci, a to jednak proto, že jsme z minulosti zdědili relativně nízkou úroveň makroekonomické nerovnováhy, ale také díky velmi obezřetné měnové a fiskální politice, kterou jsme zavedli hned po pádu komunismu. Náš první postkomunistický státní rozpočet – na rok 1990 – byl rozpočtem přebytkovým a já osobně jsem vložil mnoho svého politického kapitálu do toho, abych ho politicky prosadil.
O druhý problém se vedl a vede dodnes zásadní a nemilosrdný spor. Naši různí, mnohdy velmi hlasití kritikové – akademičtí, od reality odtržení ekonomové, obzvláště pak stoupenci institucionální ekonomie, političtí odpůrci radikální transformace a fundamentální systémové změny vůbec, zastánci všech variant třetích cest a víry v možnost efektivního a produktivního řízení lidské společnosti shora – se z mnoha, často vzájemně si odporujících důvodů, domnívali, že je možné odložit rychle se rozvíjející spontánní procesy do té doby, než vláda vytvoří „efektivní“ institucionální rámec – včetně právního státu a celé k tomu potřebné legislativy, než zajistí vymahatelnost práva a než uvede do chodu všechny doprovodné instituce – a teprve poté bude správné „spustit“ tržní ekonomiku. To bylo samozřejmě tragickým omylem a mělo by to být řečeno velmi silně, alespoň tady a teď.
Naši kritici – zdá se – nechtěli vědět, že různá transformační opatření mají své různé, objektivně dané, časové nároky a že jejich zavedení a implementace nemohly probíhat ve stejný čas. Institucionální rámec a právní stát se musí vyvinout, nemohou být „zavedeny“. Dokončit je trvá léta či desetiletí, nikoli dny nebo týdny. Povýšenecký pohled některých našich západních, ale i domácích kolegů, kteří chtěli hrát úlohu nezaujatých komentátorů či nezúčastněných pozorovatelů, byl v tomto ohledu velmi necitlivým a neodpovědným chováním. Byl to navíc postoj až příliš snadný a pohodlný.
Rozhodujícím faktorem pro úspěch transformace byl čas. Toto téma bylo – při nejmenším na počátku – diskutováno pod velmi zavádějícími pojmy: gradualismus vs. šoková terapie. Jednoznačně musím říci, že jsou oba tyto koncepty špatné – ani jeden z nich nemá žádnou spojitost s realitou.
Podstatné bylo něco jiného. V určitou dobu bylo nutné připravit a v chod uvést „kritickou masu“ reformních opatření s cílem dát občanům našich zemí jasný signál, že to myslíme zcela vážně a že jsme plně odhodláni zemi transformovat. Poté bylo nutností – kdykoli k tomu byla příležitost – uskutečnit všechna reformní opatření, která byla v té chvíli k dispozici.
Rád bych zmínil i důležitost vazby mezi ekonomií a politikou, neboli mezi ekonomickou a politickou stránkou transformace. Věděli jsme, že k tomu, abychom s obtížnými, bolestivými, z minulosti navyklé vzorce chování zcela likvidujícími opatřeními uspěli, musíme pro ně získat politickou podporu. Moje zkušenost říká, že podpora sama od sebe většinou nepřichází. Ekonomičtí reformátoři si ji musí vytvořit sami. Velmi často dokonce byli jejich prezidenti nebo premiéři jejich hlavními oponenty, což byl i můj případ, když jsem tehdy byl v roli ministra financí.[1]
Za diskusi stojí i otázka nezbytnosti – nebo eventuálně nikoli nezbytnosti – souladu politických a ekonomických reforem. Ukázalo se, že v této věci hrají klíčovou roli neekonomické, tedy kulturní a historické faktory a návyky. Tato věc není tak jednoduchá a tak zřejmá, jak jsme se tehdy domnívali. Dělat příliš jednoduché generalizace může vést k omylu.
Ve střední a východní Evropě, a obzvláště u nás v České republice, se tato specifická otázka nikdy nestala tématem ostré diskuse. K politickým a ekonomickým změnám docházelo současně, jejich koincidence byla převážně automatická a jejich souhra se ukázala být výhodou. Pro nás proto bylo jen zcela teoretickou otázkou občas nastolované dilema, zda politické a ekonomické změny mohou být udělány nezávisle na sobě anebo s jak velkým zpožděním. V našem případě postupovaly obě tyto sféry společně.
Vytvořit standardní politický systém se nám podařilo velmi rychle, ale v dnešní Číně je časování reforem očividně jiné. Navzdory svému hlubokému přesvědčení o nutnosti vzniku fungující parlamentní demokracie, připouštím dnes možnost, že to snad lze v jiných částech světa dělat jinak. Otázkou ale je, jak velká mezera mezi těmito dvěma složkami reforem může být.
Vysoce kontroverzním tématem – dnes už téměř zapomenutým (a používaným pouze pro politická obviňování) – je privatizace. V České republice jsme vycházeli ze tří základních premis:
- privatizace musí začít okamžitě, nebo přinejmenším co nejdříve. Věděli jsme, že sanovat státní podniky nemá smysl;
- privatizace musí být organizovaná. Spontánní privatizaci, ke které
došlo v některých středo- a východoevropských zemích, jsme nemohli
akceptovat, protože by to zavedlo celou ekonomiku – navíc de facto se
souhlasem vlády – do rukou lidí, kteří získali peníze a/nebo vliv za
starého režimu;
- byli jsme přesvědčeni, že musíme garantovat i to, že neprodáme celou
zemi zahraničním subjektům (kteří jako jediní tehdy kapitál nezbytný pro
standardní privatizační metody měli).
Závěr z toho byl zcela jasný: v transformaci musí dostat svou roli i nestandardní metody privatizace, proti kterým – logicky – protestovali zahraniční investoři a jejich poradci.
Závěrečná poznámka: v roce 1993 jsem na setkání „Group of Thirty“ zde ve Vídni představil své „Desatero ekonomické transformace“, které bylo v následujících letech přeloženo do řady světových jazyků. Když se na něj dívám dnes, po téměř 20 letech, musím přiznat, že o moc chytřejší, než tomu bylo tenkrát, nejsme. Všeobecná ztráta reformního elánu, posílená současnými ekonomickými problémy v Evropě, by naši sebedůvěru neměla oslabovat.
Ekonomické reformy 90. let naštěstí dnes aktuální nejsou. Alespoň doufám. V Evropě je však na pořadu dne jiná, na dlouhou dobu neodložitelná transformace: transformace sociálně tržního hospodářství do skutečné tržní ekonomiky. Učinit to by však vyžadovalo obdobné radikální změny, obdobnou odvahu a riskování. Možná by právě toto mělo být tématem nějaké další zdejší konference. Současný evropský, zcela nefunkční, přeregulovaný a nadměrně paternalistický stát blahobytu si zasluhuje neméně kritickou „systémovou analýzu“ jako kdysi komunismus.
Václav Klaus, projev na konferenci „Tranzitivní ekonomiky – 20 let poté“. Mezinárodní institut aplikované systémové analýzy, Vídeň, 14. ledna 2012
Překlad z angličtiny publikován v týdeníku Ekonom 19. ledna 2012.
[1] Ojedinělou výjimkou byl snad tandem Cavallo-Menem v 90. letech v Argentině, samozřejmě s tragickou chybou zavedení tzv. měnového výboru (currency board). Dalším úspěšným příkladem byla Indie se svým ministerským předsedou jako hlavním reformátorem (ačkoliv dnes je možné mít i o tom určité pochybnosti).