V tomto koronavirovém světě má člověk nutkání, tak nějak hlouběji se ponořit do notoricky známých věcí. Zamysleli jste se například někdy nad texty našich národních písní? Jejich obsah je někdy velice překvapivý. Když se skutečně zaposloucháme do notoricky známých, od dětství v našich hlavách zakomponovaných nápěvů, přijdeme na velice zajímavé myšlenky. Ale pěkně popořádku.    

     Ve svém metuzalémském věku jsem se konečně dočkal vnoučat. Jenže se nacházejí na druhém konci světa a syn má  snahu, aby malá Klárka a ještě mladší Declan mluvili také česky. Je třeba, aby vnoučata měla krásnou českou výslovnost.

     Rozhodl jsem se tedy zapátrat v katalogu mého vydavatelství a vydat znovu cyklus šedesáti národních písní, jejichž nahrávky spatřily světlo světa už v roce 1996. Jenže vyšly pouze na třech audio kazetách. Dalo tedy velkou práci originály v archivu vydavatelství najít a nahrávky očistit. Bylo však nutné zachovat atmosféru audio studia, kdy skutečné nástroje zněly ve své čistotě průzračně.

      A tak jsem byl nucen se velice pozorně zaposlouchat nejenom do hudebních úprav, ale i do textů oněch písniček interpretovaných malou Anuškou, tehdy pouze jedenáctiletou.

       A přišel jsem na to, že náš národ je bytostně rovnostářský. V písničce „Měla babka“ se zpívá „čtyři jabka a dědoušek jenom dvě.“ Píseň pak pokračuje: „Dej mi babko jedno jabko, budeme mít stejně“

       No jasně. Proč by babka měla mít o dvě jabka víc. Jestli si jich víc natrhala a dědoušek byl zatím v hospodě, je zcela jedno. Prostě a jednoduše dědoušek usoudil, že to je nespravedlivé, ať už se babka k jabkům dostala jakkoliv. Spravedlivé je mít stejně.

        A další notoricky známá píseň „Letěla husička“ je zase o úplně něčem jiném. Ve druhé sloce se zpívá: „Spadla do potoka, vodičku vypila, aby ji šenkýři nelili do piva...“ My se v současné době rozčilujeme nad nepoctivostí některých obchodních praktik, ale jak je vidět, nic nového pod sluncem.

      A tak národní písničky nejsou jenom pro dětičky, ale mohou být naopak velice cenným materiálem pro sociology a historiky společenských zvyklostí minulých věků.

      Ale teď vážně. Při práci na přípravě tohoto soudobého vydání jsem si uvědomil, že poslech nádherných nahrávek národních písní vyvolává i v mém srdci vzpomínky na dětství. A uvědomil jsem si, že ve chvílích, kdy rodiče či prarodiče své potomky národní písničky učí, zažívají neopakovatelné kouzlo vycházející z těchto skvostů.

      Petr Hannig, bývalý prezidentský kandidát a předseda Rozumných