Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych návrh senátního tisku č. 135 skupiny senátorů, kterým se mění Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. uvedl úvodním slovem.
Předkládaný návrh zavádí explicitní právo na obranu života coby jednoho ze základních právem chráněných statků. Přičemž rovněž jednoznačně stanovuje, že může jít o obranu ozbrojenou, rovněž se explicitně vyzdvihuje institut pomoci v obraně, tedy situace, kdy není obráncem bráněn přímo jeho život, ale život jiného člověka. Systematicky se navrhuje zařadit návrh do čl. 6 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který je rovněž dílčím základem pro zákonné zakotvení institutu okolností vylučujících protiprávnost, v dané souvislosti pak zejména nutné obrany. V čl. 6 odst. 4 se na konci vkládá nová věta, která zní: Právo bránit život svůj nebo život jiného člověka i se zbraní se zaručuje za podmínek stanovených zákonem. Je tedy zřejmé, že běžným zákonem nesmí dojít k obcházení nově zaváděného práva, což je mimochodem základní princip přípustných omezení základních práv, které listina sama zakotvuje v čl. 4 odst. 4.
Právní úpravu držení a nakládání se zbraněmi, které lze k obraně použít, návrh nadále přenechává běžnému zákonu. Přitom je třeba upozornit, že pojem zbraň je v návrhu použit v širokém slova smyslu, zdaleka nezahrnuje pouze střelné zbraně, ale v podstatě jakýkoli prostředek použitelný k účinné obraně, a to včetně například tzv. pepřových sprejů, obušků, paralyzérů či nožů, ale rovněž improvizovaných zbraní. Právo na obranu náš právní řád obsahuje jen na zákonné úrovni, vzhledem k významu práva na život, které je právo nejzákladnější, protože bez života ostatní práva člověka nemohou být naplněna, návrh považuje nejen za možné, ale i správné symbolicky povýšit toto právo v účinné formě na úroveň ústavní.
Dovolte mi pár slov k právu na obranu a jeho dnešnímu zakotvení. Je pravdou, že již dnes je právo na obranu života, zejména v podobě úpravy nutné obrany, zakotveno, ale pouze na úrovni obyčejného zákona. Jde tedy zejména o zákonnou úpravu nutné obrany, obsaženou především v trestním zákoníku, a příp. dalších právních předpisech. Ovšem jakákoli prostá parlamentní většina může toto právo výrazně omezit, např. tím, že zakáže mít u sebe zbraň pro nutnou obranu a podobně.
Tím, že bude toto právo bránit život i se zbraní výslovně zakotvenou v listině, získává toto právo ústavní sílu a obyčejný zákon již může toto právo jen upravit. Ale nesmí jeho výkon znemožnit. Tento ústavní požadavek se vztahuje i na zákonnou regulaci držení zbraní, přijímanou po případném zakotvení tohoto práva v listině.
Skutečně tedy prosím, aktuální diskusi nezužujme jen na další kolo debaty o zbraňové směrnici. Mimochodem, jejíž implementaci do naší národní legislativy budeme mimo jiné v následujícím období velmi pravděpodobně projednávat.
Zároveň mi dovolte při této příležitosti připomenout i projednávání petice za zachování práv bezúhonných občanů v oblasti legálních zbraní a vystoupení např. náměstka ministra zemědělství, který konstatoval v souvislosti s diskusí ohledně návrhu legislativy EU omezující držení zbraní zásadní nesouhlas ministerstva a podporu návrhům, které umožní jeho zachování za splnění zákonných podmínek v současném rozsahu. Obdobně nakonec vystoupil i náměstek ministra vnitra, který hovořil o symbolické hodnotě a určitém preventivním účinku předkládaného návrhu.
Současný odstavec čl. 4, tedy odst. 4 čl. 6 listiny není ústavní garancí efektivního práva na obranu života. Jelikož otázka, co není trestné jednání při usmrcení jiné osoby, např. nutná obrana, plně ponechává zákonu. Navrhovaná úprava přímo na ústavní úrovni tuto obranu zakotvuje a obyčejný zákon slouží jen k provedení tohoto práva s tím, že případná zákonná regulace nemůže toto právo fakticky negovat, jelikož by byl takový zákon pravděpodobně neústavní.
Dovolím si závěrem ještě jednu poznámku na téma ústavní právo na obranu života a evropská zbraňová legislativa. Ústavní zakotvení práva osob na obranu života není předmětem mezinárodních závazků nebo evropského práva, proto se bavme zejména o dalších perspektivách pro ČR. Předmětem evropského práva je regulace naopak držení střelných zbraní, např. zbraňová směrnice poslední EU. Není zde tedy přímý vliv, ale nepřímý tady jednoznačně existuje. Pakliže na ústavní úrovni je zakotveno právo na obranu života i se zbraní, lze očekávat, že nemůže stát zákonem ani mezinárodní smlouvou nebo v důsledku přijetí nadnárodních právních předpisů přijímat takovou úpravu, která by realizaci tohoto práva znemožnila. Chci vyjádřit své hluboké přesvědčení, že ústavním zakotvením práva na obranu se posiluje i vyjednávací pozice ČR, prezidenta, vlády, jednotlivých členů vlády, v rámci jednání o mezinárodních evropských normách, kdy tito představitelé mohou argumentovat ústavní úpravou pro to, aby určitá navrhovaná nová úprava, např. další zbraňová regulace apod., byla uzpůsobena ústavnímu právu členských zemí. Mám pocit, že evropské orgány se totiž snaží ústavní právo členských států respektovat, z mnoha důvodů.
Doktrína, že evropské právo má vždy přednost před právem členského státu, vč. práva ústavního, není zakotvena v základních smlouvách o EU. Jde jen o doktrínu judikovanou Soudním dvorem EU, která však není akceptovaná plošně ústavními soudy členských států. Např. ústavní soud největšího členského stát, Německa, judikoval, že evropské právo nemá automatickou přednost před ústavními zákony německého státu. Podobný přístup sdílely i jiné evropské ústavní soudy, vč. ústavního soudu v Brně. Ano, samozřejmě, v typově úplně jiné věci lze poukazovat na neopakovatelná specifika onoho případu, ale případ střetu mezi národním a evropským právem, v němž národní právo převážilo, zde prostě existuje.
Závěrem si dovolím konstatovat, že předkládaný návrh na jedné straně nijak neoslabuje roli státu při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti. A plně ji respektuje. Na druhé straně ale doplňuje na ústavní úrovni jinak v obecném právu již běžně přítomnou a uznávanou možnost, někdy i nutnost, obrany individuální. Tím se nastoluje rovnováha mezi ústavní povinností státu, jíž se stát nemůže na jedné straně nikdy zprostit, na straně druhé nemůže být alespoň bez razantního potlačení a ohrožení ústavně zaručených základních práv a svobod nikdy zcela beze zbytku schopen ji dostát, a právě soustředit se na obranu jeho života. Dovoluji si vás tedy požádat, pojďme vyslovit podporu předloženému návrhu na změnu čl. 6 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Děkuji.
