Předně je třeba konstatovat, že pod samotný text úmluvy bych se podepsal, a to s výjimkou níže popsaných článků. Klíčovou je nicméně její důvodová zpráva, tedy její kontext a návod, jak má být úmluva vykládána.
Z mého pohledu je klíčový článek 45 odstavec 3 úmluvy, který ukládá státům povinnost zavést opatření zahrnující i odejmutí dítěte z rodiny. Vzhledem k vágnosti textu a ke kontextu, ve kterém je úmluva přijímána, je zřejmé, že autoři úmluvy chtějí fakticky umožnit odnímání dětí z rodin, pokud jejich rodiče nesouhlasí s aktuálním pojetí genderové ideologie.
Vedle toho také důvodová zpráva k úmluvě obsahuje článek 85, ve kterém se přímo uvádí, že státy jsou povinny učinit opatření nutná k prosazení změn mentality a přístupů. Záměrem tohoto ustanovení je zasáhnout mysl a srdce takových jedinců, kteří svým chováním přispívají k tomu, aby pokračovalo násilí zahrnuté v této smlouvě.
Další související povinnost vyplývá z jejího článku 14: „Tam, kde to bude vhodné, podniknou strany kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí vůči ženám a právo na osobní integritu, to vše uzpůsobeno rozvíjejícím se schopnostem žáků“
Tyto dva články tak přímo zavádějí povinnost státu (!) aplikovat jakési sociální inženýrství a změnit smýšlení lidí. Takovéto pokusy odmítám, neboť jsme si jich užili dost za minulého režimu. Jsou totiž neefektivní, drahé a vedou k jinému než zamýšlenému výsledku. Úlohou demokratického státu nemá být změna myšlení svých občanů.
Ratifikací Istanbulské úmluvy by tak Česká republika nastoupila na trajektorii států, kteří sociálním inženýrstvím ovlivňují smýšlení svých občanů. S tím nesouhlasím, a proto ratifikaci úmluvy nepodpořím.