Často se říká, že Senát je ústavní pojistkou, která brání tomu, aby dostatečně silná většina ve Sněmovně změnila ústavní systém, případně volební zákony, a omezila tak demokracii. Platí to i o vyhlášení válečného stavu či o mezinárodních smlouvách. Ve všech těchto případech poslanci nemohou přehlasovat veto senátorů. Už proto má smysl přijít volit do Senátu. Já však jako stejně důležitou vidím možnost občanů skrze svého senátora ovlivňovat politickou debatu na nejvyšší úrovni.

Zastupitelská demokracie funguje tehdy a jen tehdy, pokud se všichni lidé cítí být reprezentováni, vědí, že se jim naslouchá a jejich názory jsou brány vážně. V opačném případě se zvrhne v diktaturu většiny, která se od monarchie liší způsobem výběru vládce, ale ne stylem vládnutí. „Stát jsem já“ o sobě v takové zmrzačené demokracii řekne prezident či předseda vlády, ale sotva obyčejný člověk. Lidé buď mlčí, nebo si stěžují, že stejně nemohou nic ovlivnit, klesá jejich důvěra v politiku, mnozí ani nevyužijí své volební právo.

Ti, kteří nám dnes vládnou, razí opačné heslo než T. G. Masaryk a to zní: „Většina může vše“. Přijímají zcela účelové zákony a programy, jež odměňují provládní voliče a trestají ty, kteří jsou pro opozici. Navíc zklamali ve slibu, že se rázně vypořádají s korupcí a propojením politických a byznysových zájmů. Potřebujeme změnu. Tu však stěží mohou věrohodně představovat ti, kteří zklamali už dříve. Navíc opozice je slabá a roztříštěná a ve Sněmovně je v současném složení takřka nemožné prosadit cokoli rozumného.

O to více vystupuje do popředí role Senátu. Nejen coby ústavní brzdy, ale také jako parlamentní komory, u níž se každý občan dovolá práva být slyšen. Senát nemá vliv na složení vlády, ale může změnit atmosféru v zemi. Právě tím, že zesílí hlas lidí, kteří se obracejí na své senátory se svými problémy, názory, potřebami a návrhy. Přímo volení členové horní komory přitom mají logicky daleko bližší vztah k lidem ze svého poměrně malého obvodu než poslanci, kteří jsou jen číslem na velké kandidátce v jednom ze čtrnácti krajů.

Kupříkladu pražský 27. senátní obvod má desetkrát méně voličů než volební kraj Praha. Přitom je však územím velmi různorodým, obsahuje městské části 1, 2, 5, 6, 7 a k tomu ještě Suchdol a Troju. Znám jeho obyvatele velmi dobře. Narodil jsem se v Praze 6 Bubenči, bydlel v Praze 7 (shodou náhod ve Veverkově ulici) a nakonec jsem zakotvil v Praze 2, kde jsem nyní zastupitelem. Myslím, že v tom mám před některými jinými kandidáty jistou výhodu, přesně totiž vím, ke komu mluvím – a především, komu naslouchám.

Například vím, kde v našem obvodu žijí senioři, jinde rodiny s dětmi a na dalších místech mladí a studenti. Tato pestrost má svůj význam. Vytváří totiž živé město, v němž nejsou lidé uzavřeni do homogenních ghett či bublin. Jsme obvodem v nejlepším slova smyslu pluralitním. Což ztěžuje práci populistům, kteří sázejí na to, že osloví jednu velkou voličskou skupinu a na ostatní se, s prominutím, „vykašlou“, i politikům, kteří neumějí překročit stín své ideologie. K úspěchu v 27. obvodě je třeba umět komunikovat se všemi.

Potřebujeme se starat o všechny aspekty života pro všechny generace a všechny sociální skupiny. Od veřejné dopravy po možnosti parkování, od dostupného bydlení k šanci skloubit práci a rodinu, od širokých služeb po možnosti zábavy, od dobrého vzdělání k příjemnému životnímu prostředí. Jako zastupitel mám zkušenost, že je těžší toto vše zajistit, když nefunguje celostátní politika. Stavební zákon, pracovní a sociální legislativa, podpora bytové výstavby, ekologie, investice do školství… To vše řeší centrum.

Abychom zlepšili život lidí v našem senátním obvodě, potřebujeme pozitivní změnu na úrovni celé republiky. Zejména musíme znovu vybojovat zápas o svobodu. Což pro mě znamená respekt k důstojnosti, právům a potřebám každého jedince, nejen vybraných voličských skupin. Politici 90. let v tom selhali stejně jako současní vládci. Výsledkem je země rozdělená nedůvěrou, až nenávistí mezi generacemi a sociálními vrstvami. Musíme ji znovu spojit – a právě z Prahy by mělo zaznít silné společné volání po svobodě.

Svoboda je jen jedna. Nemůžete ji někomu sebrat a myslet si, že vy sami ji pořád budete mít. Přičemž skutečně svobodný život znamená důstojný život. Když se máte na koho se obrátit, když vám někdo naslouchá a váš názor může být slyšet v Parlamentu České republiky, tak to ještě samo váš život nezlepší. Ale je to první krok, nutná podmínka fungující demokracie. A já kandiduji za Piráty nikoli jen kvůli programu (byť se s ním samozřejmě identifikuji), ale také kvůli jejich respektu ke svobodě a ochotě naslouchat.
Piráti jsou středovou stranou, která podporuje drobné a střední podnikání, záleží jí na vzdělání a má silný sociální akcent, což je politika pro všechny tři generace. Myslím, že právě obnovení mezigenerační solidarity je dnes naším nejdůležitějším úkolem. Bez vzájemné tolerance a pochopení se společnost rozpadne. Je třeba zastavit ty, kteří neustále štvou lidi proti sobě – dědečky a babičky proti vnukům, děti proti rodičům – aby je rozdělili a získali moc, kterou užívají k tomu, aby nás všechny zbavili svobody.

Patřím ke generaci, která zažila listopad 1989 v období školní docházky. Dobře si ještě pamatuji, jak stáli vedle sebe a táhli za jeden provaz skoro ještě děti, příslušníci produktivní generace i penzisté, dělníci vedle intelektuálů a úředníků. Potřebujeme obnovit onu důvěru, vzájemný respekt a všemi sdílenou touhu po svobodě bez ohledu na rozdílnost názorů a zájmů, na věk a postavení. Tohle chci vrátit zpátky a Senát je ideální místo, kde s tím začít. Stačí více si naslouchat. Rozděleni padneme, společně zvítězíme.