Příměří v konfliktu
mezi Ázerbájdžánem a karabašskými Armény, zprostředkované minulý týden Ruskem,
vydrželo jen doslova pár minut. Z jeho porušení se vzájemně obviňují obě strany, leč
fakta hovoří spíše
o tom, že jako první opětovně „pozvedli zbraně“ Ázerbájdžánci.
Ostatně, letošní konflikt, nejtvrdší od skončení arménsko-ázerbájdžánské války o Náhorní Karabach v roce 1994, začal taktéž Ázerbájdžán, což veřejně připustil i turecký prezident Erdogan, hlavní spojenec a protektor ázerbájdžánského režimu, bez jehož politické a přímé vojenské podpory by nejspíš Ázerbájdžán na Náhorní Karabach nyní ani nezaútočil.
Karabašští Arméni, ani Arménie samotná, k vyvolání konfliktu neměli pražádný důvod. Na rozdíl od Ázerbájdžánu.
Krvavá historie
Konflikt o území Náhorního Karabachu mezi Armény a Ázerbájdžánci je letitý a hluboký. Primárně jde o etnopolitický spor, který – v různých podobách – trvá v moderních dějinách něco přes jedno století. Konflikt, který se letos ze své zamrzlé resp. sporadické podoby, bohužel, opět přesunul do stádia regulérní války.
Nestalo se tak z ničeho nic, zhruba v posledních pěti letech jednotlivých incidentů přibývalo, a to i mimo linie, na kterých se obě vojska v roce 1994 zastavila.
Mezi Armény a Ázerbájdžánci tedy panují napjaté vztahy již dlouhou dobu, jakkoli měly asymetrickou podobu, neboť už v 19. století, ázerbájdžánská národní identita nebyla v té době ještě zdaleka dotvořena a – na rozdíl od arménské zkušenosti – se nemohla opřít ani o tradici vlastní státnosti. Významná část Ázerbájdžánců se tehdy považovala za Turky.
V období těsné po
sovětské bolševické revoluci (1917), kdy na základě dohod mezi Vladimírem
Iljičem Leninem a Kemalem Mustafou Atatürkem, připadla oblast
Náhorního Karabachu Ázerbájdžánu, zde tvořili Arméni přes 90 % populace. A
v roce 1990, po zhruba 70 letech
„ázerbájdžánizace“ to bylo
cca 75 %.
Po celou tuto dobu karabašské Armény neopustila myšlenka na požadavek přičlenění oblasti k Arménii. Po rozpadu sovětského totalitního impéria nabývaly tyto ideje na intenzitě. Nakonec vývoj rychle přešel právě až do krvavého konfliktu.
Když Arménie a Ázerbájdžán vyhlásily nezávislost, získala válka mezinárodní charakter a dimenzi. Obětí bylo na obou stranách v úhrnu přes 50 000 a poválečný Náhorní Karabach se stal via facti samostatným státem, byť nikoli mezinárodně uznávaným.
Pokusy o kvadraturu kruhu
Dlouholetá snaha tzv. mezinárodního společenství o realizaci stabilní mírové dohody a narovnání vztahů mezi oběma státy byla dosud naprosto neúspěšná, protože vůle ke kompromisu je na obou stranách velmi slabá, resp. není přítomna vůbec.
Konflikt nemá dobré a bezbolestné řešení, vzhledem k neslučitelnosti cílů jeho hlavních aktérů. Stojí zde proti sobě principy územní celistvosti a národního sebeurčení. A, bohužel, i historicky silně zakořeněná nenávist a strach o přežití, který zejména karabašským Arménům nikdy nedovolí vyklidit pozice a „vydat se“ pod správu Ázerbájdžánu. Znamenalo by to, jak ukazují i smutné zkušenosti z dnešních dní, kombinaci jejich vyhnání (a to ještě v tom lepším případě) a přímé fyzické likvidace.
I proto jsou armády Arménie a Náhorního Karabachu od roku 1994 přítomny v sedmi ázerbájdžánských provinciích (Agam, Fizuli, Dţabrail, Zangelan, Kubatly, Lačin a Kelbadţar) tvořících nárazníkové pásmo a zahrnujících i tzv. Lačinský koridor spojující území Náhorního Karabachu s územím Arménie. Jakkoli to není z hlediska mezinárodního práva úplně „košer“, jde doslova o otázku přežití.
Žádná další genocida!
Navíc je v arménském národě neustále živá historická vzpomínka na několik vln genocidy (konec 19. století a první dvě dekády století dvacátého) ze strany někdejšího tzv. mladotureckého osmanského režimu (vedené rukou nerozdílnou Turky i Kurdy), kterou nástupnické Turecko dosud odmítá přiznat.
I v tomto kontextu je turecké angažmá v současném konfliktu o Náhorní Karabach varovným znamením. Stejně tak jako Tureckem organizovaný dovoz válečných islamistických veteránů do oblasti prokázaný několika zpravodajskými službami.
A velmi živé a bolestivé jsou i vzpomínky na sumgaitský masakr Arménů ze strany Ázerbájdžánu na předměstí Baku v únoru roku 1988, který v podstatě odstartoval poslední válku o Karabach.
Ázerbájdžánsko-turecké kazetové bomby zabíjející arménské civilisty jsou smutným a výstražným mementem. A tzv. „západní svět“, jindy tak aktivní a aktivistický, i když se zdaleka nejedná o násilí a zabíjení takovýchto rozměrů, mlčí. Zbaběle mlčí, ve strachu před svým „spojencem“ v NATO Tureckem.
Ano, před tím Tureckem, které je přese všechny válečné zločiny, jenž páchá při svých vojenských akcích v zahraničí, stále ještě oficiální čekatelskou zemí na vstup do Evropské unie. Do té Evropské unie, která při tisícinásobně méně závažných – skutečných či domnělých – proviněních jiných států už hrozí sankcemi, anebo je rovnou vyhlašuje.
Já, i jako člen meziparlamentní skupiny přátel Česká republika – Arménie mlčet nemohu a nechci. A mlčet by neměly ani příslušné státní orgány. Minimem toho, co mohou učinit je vyhlásit embargo na vývoz zbraní a vojenské techniky českými subjekty do diktátorského agresivního Ázerbájdžánu a Turecka, jehož režim lze charakterizovat podobně.
Neexistuje jediný legitimní důvod pro to, aby české zbraně zabíjely arménské civilisty v Náhorním Karabachu. Ani proto, aby stály na počátku nebezpečného mnohastranného vojenského konfliktu, který už by nemusel být omezen pouze na území Ázerbájdžánu resp. Arménie.