Druhý den naší turecké cesty začínáme milým setkáním s pracovníky našeho velvyslanectví (a jejich rodinami), což s manželkou považujeme za důležitou součást každé naší cesty tohoto typu. Chceme mít představu o tom, kdo nás ve světě reprezentuje.
Následující zhruba tři čtvrtě hodiny letíme na jihovýchodní pobřeží Turecka, do jižní Anatolie, zhruba nad Kypr a vedle Sýrie. Podnebí je tu úplně jiné, přímořské, sníh a mráz tu nikdy nemají. Ulice a silnice jsou lemovány stromy, obsypanými pomeranči, mandarinkami a citróny. Sice mírně prší, ale po Praze a Ankaře je to příjemná změna. Mezinárodnost dnešního světa je téměř absolutní, je tu jeden obchodní dům známých značek za druhým. Nic specificky tureckého tu nevidím. Snad jen občasné mešity. Všude je ale dálnice, žádní oslíci, kteří tu dominovali v minulosti.
Začínáme v Mersinu, který má více než jeden a půl milionů obyvatel a je – po Istanbulu – největším tureckým přístavem (a první zónou volného obchodu v zemi). Po jednání s guvernérem provincie následuje oběd se starostou města. Po „úředních“ jídlech jsme prvně v restauraci, kde naštěstí nic mezinárodního není. I v tomto městě se zúčastňuji Česko-tureckého podnikatelského fóra, které se setkává s velkým zájmem místních podnikatelů. Otevíráme zde i honorární konzulát, což je zajímavé i tím, že ho tam naše republika chtěla otevřít již v roce 1937, dokonce jsme jmenovali konzula – místního významného obchodníka s bavlnou – ale ten se z neznámých důvodů funkce nečekaně vzdal. V uplynulých 75 letech k otevření honorárního konzulátu žádná motivace nebyla, až nyní.
Odpoledne jsme navštívili Tarsus, starobylé město, které bývalo hlavním městem římské provincie Kilikie. Narodil se tam i Saul Tarský, nám spíše známý jako apoštol Pavel. Město má řadu památek z doby antiky, raného křesťanství i osmanské éry, dlouhou dobu bylo hranicí muslimské a byzantské říše. Navštívili jsme kostel sv. Pavla, starobylou mešitu z 8. století našeho letopočtu, tržiště z 16. století, antické vykopávky, ale i trosky domu svatého Pavla a studnu, ze které údajně pil vodu.
Zmínil jsem hranici muslimského a byzantského světa. Tato odvěká „hraniční“ dvojakost Turecka, která je realitou dodnes, vede také ke složitostem vztahu k EU. Turecko požádalo o přidružené členství – tehdy v EHS – již v roce 1959 (!) a Asociační dohoda byla podepsána v roce 1963. O plné členství zažádalo Turecko v roce 1987. V roce 1995 byla mezi Tureckem a EU uzavřena dohoda o celní unii. K faktickému zahájení negociací o členství došlo v říjnu 2005, ale tyto přístupové rozhovory se v podstatě zastavily. Formálně proto, že Turecko neuznává dalšího člena EU – Kyperskou republiku, hlavně však proto, že si členství Turecka některé země, zejména Francie, nepřejí.
Turecké politické elity si členství v EU naopak přejí, neboť je pro ně zárukou pokračování modernizace (a westernizace) země, která je různými tendencemi v dnešním muslimském světě značně komplikována. Je zajímavé, jak turečtí politici hovoří o „evropských hodnotách.“ Bylo by užitečné vědět, jak moc si je idealizují.
Ve svém projevu na státní večeři jsem řekl: „Nevím, je-li pro Vás i dnes Evropská unie atraktivním cílem. Chci však zdůraznit, že Česká republika by si z hlediska vlastních zájmů Vaše členství v Evropské unii přála.“ Zdá se však, že se mezi běžnými lidmi v Turecku tato atraktivnost v poslední době značně snížila.
Den v Mersinu končíme večeří na pozvání guvernéra stejnojmenné provincie, opět skvělá turecká kuchyně (a mnoho kalorií navíc).
Václav Klaus, Právo, 16. února 2012
