dovolte, abych i já se vyjádřila k tomuto návrhu zákona resp. k novele. Musím reagovat na paní ministryni a konstatovat, že to rozdělení dvou táborů nebylo úplně přesné. Myslím, že jsou tu tři tábory. A my jako Starostové a nezávislí patříme do toho tábora třetího. My tento návrh podpoříme, ale říkáme, že je potřeba změnit celý systém, a je škoda, že tu právě dnes není paní ministryně Benešová, protože tato novela nesouvisí pouze s kompetencemi Ministerstva práce a sociálních věcí, ale především s tím, co dělá resp. co nekonalo Ministerstvo spravedlnosti.
Myslím, že lze konstatovat, že v zásadě nyní existují dva postupy v případě situace, kdy není výživné hrazeno. První postup může vést k vymožení dlužného výživného a je jím návrh na vymožení dlužného výživného buď soudem, nebo prostřednictvím soudního exekutora. Druhým krokem je trestněprávní sankce za neplacení dlužného výživného, které není primárně určené k vymožení dlužného výživného, ale k potrestání povinného rodiče, který výživné nehradí, a má působit preventivně, aby v budoucnu k neplacení nedocházelo, což v praxi v podstatě nefunguje. A to je ta otázka právě na Ministerstvo spravedlnosti, co udělalo pro to, aby se z té nízké vymahatelnosti stala aspoň přiměřená. A to bych bývala očekávala, že tento krok přijde v souvislosti se schvalováním této novely nebo dokonce před tímto návrhem. A ukazuje se, že tyto způsoby vymáhání a ta stávající legislativa má mnoho úskalí, které je třeba řešit, bohužel tedy úpravou zákona a to, jak vidíme, by mohl být zde problém. Spoluodpovědnost za děti mají rodiče, to je nezpochybnitelný fakt a stát by tuto odpovědnost neměl přebírat. Nicméně pokud věřitelé, tedy jeden z rodičů, aktivně podniknou veškeré kroky, které jim stávající systém a legislativa nabízí a stejně se nedomohou řešení, je to pak již odpovědnost státu a stát by tyto překážky a problémy měl řešit. A tím se ukazuje - a znovu opakuji - nástroje jsou rozhodně nedostatečné a je zde mnoho překážek a úskalí, které je potřeba řešit.
I přesto, že tento zákon podpoříme, tak přebírání zodpovědnosti za rodiče ze strany státu může být opravdu kontraproduktivní. Možná bych se zde vyjádřila k tomu, co řada kolegů zde zmiňovala, k jakým problémům dochází při tom, když se rodiče rozvádějí, jaké důsledky právě při rozvodu může mít ta ochota platit výživné. A myslím si, že je potřeba se ptát, zda se tomu nedá nějakým způsobem předejít. Je to samozřejmě vždycky individuální záležitost. Každý z vás zná příklady dobré praxe, ale také praxe špatné. A já se ptám, proč není možné a proč už nefunguje po celé republice tzv. Cochemská praxe. Tu některé neziskové organizace už aplikují ve spolupráci např. na Okresním soudě v Mostě, kde existuje projekt Servis rodiny a právě vychází z tohoto Cochemského modelu, kdy je snaha před tím rozvodovým řízením pomocí edukace, mediace apod., se snažit docílit shody mezi rodiči a předejít právě tomu obrovskému konfliktu a té nevraživosti a nenávisti. A pak je třeba se ptát, proč to nefunguje po celé republice. To se, paní ministryně, neptám tedy vás, ale byla by to spíše otázka na paní ministryni Benešovou.
Také co vidím jako problém - a myslím, že to už zde zaznělo, že dlužníků se stále ptáme, zda mohou platit, a věřitelé se musí o děti starat dnes a denně a nikdo se jich neptá, jak to udělají. A samozřejmě že následkem pak bývají půjčky a prohlubování problémů a tíživé situace rodiny, což má samozřejmě dopad v konečném důsledku i na děti.
Dalším problémem, který zde vidím - a opět ze strany Ministerstva spravedlnosti, že je třeba sjednotit judikaturu. Stávající tabulky, které pomáhají určit výživné, jsou jedním z funkčních nástrojů, ale co je důležité, je potřeba nastavit jednotnou metodiku pro soudce. A tam vidíme další velký problém, který souvisí právě s tím, že dochází k problémům ohledně placení výživného.
Určitě znáte mnoho případů, kdy nebylo dobře rozhodnuto. Nemířím na všechny soudce, ale ten problém, o tom se nehovoří, jak rozhodují. Jeden příklad za všechny. Maminka se dvěma dětmi, výživné soudkyně snížila z 2 600 korun na 1 200 korun. Děti ve věku 7 a 11 let. Soudkyně odůvodnila toto snížení s tím, že děti vyrostly, a tak maminka má již více času na to, aby mohla více pracovat. A teď nechci, aby se soudci cítili býti dotčeni, ale myslím si, že takových případů je celá řada. Netýká se to samozřejmě maminek, které dostávají výživné, ale i u otců. Takže tady myslím, že by měla mířit právě ta změna legislativy, metodika pro soudce, jejich vzdělávání a rozhodně si myslím, že by to přineslo velký úspěch.
Dalším problematickým bodem je právě ona prevence, o které se tady hovořilo, zvyšování rodičovských kompetencí a také změna myšlení. V neposlední řadě je to potrestání neplatiče výživného, pokud samozřejmě se dostane do vězení. Myslím si, že trestní represe velmi úzce souvisí s dluhovou problematikou. A dluhy se ve většině případů pohybují v řádu statisíců, nejčastěji asi 300 tisíc korun. Nepodmíněně odnětím svobody by se měli dlužníci trestat opravdu jen ve výjimečných případech. Náklady řízení, náklady na pobyt ve vězení, přeplněné věznice a ve finále i vlastně potrestání dětí, protože dítě lepší životní úroveň tímto prostředkem rozhodně nezíská, ale má z jednoho rodiče kriminálníka. Proto bych předpokládala, že se najde a využije se ten vhodný nástroj, jako jsou veřejně prospěšné práce, právě dát dlužníkovi podmíněný trest s dohledem, s povinností dluh uhradit v plné výši. A samozřejmě otázka, a vím, že ta je výbušná, zamezení požitků pro dlužníka v širokém rozpětí možností.
Čili pokud bychom umožnili a ve spolupráci s obcemi dali možnost dlužníkům pracovat v tzv. veřejně prospěšných pracích, myslím si, že by to bylo také dobré řešení a pomohlo by to vyřešit celou řadu konfliktů.
A závěrem několik dalších poznámek. Myslím, že ty skupiny, které tady jsou, jsou velmi rozdílné. Myslím těch neplatičů. Ty, co nechtějí platit, ty, co nemohou platit, ale chtěly by platit, ale samozřejmě a to je důsledek rozvodové anabáze, ty co nechtějí platit exmanželce nebo exmanželovi. A zcela nakonec kromě toho, že bych si přála, aby došlo ke změně celého systému ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti, mi dovolte konstatovat, že spoluzodpovědnost některých rodičů za děti přestala být normální. A to žádná legislativa nezmění. Musí se změnit myšlení ve společnosti. A tak doufám, že to, co zde zaznělo, ty výhrady, by k tomuto mohly přispět.
Děkuji.
