Proto je třeba, aby ho úřady, především ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo vnitra doprovodily příslušnými opatřeními.
Roušky jsou samozřejmost a výzvu k častému větrání mezi odborně „zdatná“ opatření skutečně nepočítám.
Právě diskuse o opatřeních provázejících otevírání škol mi nyní chybí.
Co bychom si tedy v takové diskusi měli říci?
Budeme testovat učitele a zaměstnance škol? Jak často? Jakou metodou? Povinně nebo dobrovolně? Že to stát zaplatí, to tedy beru jako samozřejmost.
Budeme testovat děti? A pokud ano, jsme ochotni je podrobit nepříjemným odběrům z nosohltanu? To si, popravdě, neumím představit a vysloveně se i to příčí. Nebo s testováním dětí počkáme na testy ze slin, které by měly být snad již během velmi krátké doby běžně a v dostatečném množství k dispozici? Takto například již déle než měsíc testují školáky v Kanadě a dosahují velmi dobrých výsledků při zamezení šíření viru v dětských kolektivech.
Jak zajistíme soustavnou desinfekci školních prostor? Jsme schopni zajistit pro školy UV lampy, jako to dělají alespoň pokusně ve školkách na Slovensku?
Osobně jsem musela intervenovat opakovaně u různých ministrů zajištění alespoň nějakých ochranných pomůcek pro mateřské školy, které jsme ponechali otevřené po celou dobu. Ještě jednou to zdůrazním – nechali jsme je otevřené. A jak ministerstvo zdravotnictví, tak i ministerstvo školství je pro změnu ponechaly na holičkách, tváří se urputně, že tento problém vlastně vůbec neexistuje. Když se tedy nestaráme o školky, jak se postaráme o školy? Dostanou ještě před obnovením výuky dostatek ochranných pomůcek? Kvalitních? Protože z mých telefonátů a on-line debat s mateřskými školami vyplývá, že od doby, kdy dorazily zásilky z oné mnou dojednané zásoby, nedostaly povětšinou nic (pokud nemají schopné sponzory – těm čest a sláva – nebo se nepostaraly kraje).
Tak jak chceme zásobovat další tisíce tříd?
Takových otázek by bylo možné položit desítky. Co mne trápí, to je, že neslyším kolem toho žádnou diskusi. Je ticho. Na tiskové konferenci se vyhlásí otevření dvou ročníků a… Nic.
Podle dat krajských hygienických stanic jsou regiony, kde je v karanténě i několik desítek procent tříd mateřských škol, protože se v nich objevil virus. No jistě – pokud nemáme systém ochrany prostředí a fungování těchto zařízení, pak jde o velmi zranitelné prostory. Nerada bych se dočkala toho, že sice slavně otevřeme první a druhé třídy, ale za pár dnů jich zase deset nebo dvacet procent pozavíráme do karantény.
Konec konců i rodičům přece musíme dokázat, že pro fungování systému děláme maximum možného.
A na konec pro vysvětlení: Já se zase tak moc nebojím, že by se něco stalo dětem – u nich je průběh nemoci naštěstí v drtivě drtivé většině případů bezpříznakový. Ale to neznamená, že se navzájem nemohou nakazit a že nemohou nemoc přenést dál k rodičům, prarodičům… A pokud si myslíme, že takové nebezpečí nehrozí, pak by o tom měla mít veřejnost skutečně validní informace, za které se postaví konkrétní lidé – politici, odborníci.
Přesněji: Pokud na nějakých informacích stavíme nějaká rozhodnutí, pak veřejnost musí být detailně seznámena právě s těmi informacemi, na jejichž základě byla ta rozhodnutí přijata.
Kateřina Valachová
