Česká republika se v průběhu roku 2020 během konzultací Evropské komise s evropskými sociálními partnery vyjadřovala k možným formám nástroje a naznačila ochotu akceptovat i podobu směrnice, nebude-li návrh směrnice stanovovat konkrétní výši minimální mzdy. Tento postup jsem také ochoten podpořit.
Klíčový je nicméně podle mého názoru článek 5 tohoto návrhu, který zní: „S cílem zajistit přiměřenost zákonných minimálních mezd toto ustanovení vyžaduje, aby členské státy, ve kterých je již zákonná minimální mzda zavedena, stanovily tyto prvky: stabilní a jasné vymezení vnitrostátních kritérií pro stanovení a aktualizaci zákonné minimální mzdy, pravidelnou a včasnou aktualizaci a zřízení poradních orgánů.“
Směrnice dále v tomto článku stanovuje čtyři kritéria minimálních mezd: obecná výše hrubých mezd a jejich statistické rozdělení, míra růstu hrubých mezd a vývoj produktivity práce.
Mám za to, a to také dokonce v souladu s rámcovou pozicí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, že by mělo dojít k dodatečnému vymezení těchto kritérií. Členské státy by také měly dostat prostor pro rozhodnutí o vhodných indikátorech pro zvýšení zákonné minimální mzdy. Mělo by se totiž v každém členském státě jednat o takové indikátory, které budou respektovat výsledky dialogu vlád se sociálními partnery, tedy v České republice zejména v rámci tripartity, ale také hospodářský vývoj země.
Nechci směrnici, která se v konečném důsledku bude vykládat jednostranně tak, jak se bude orgánům EU hodit. Dále nemohu akceptovat, že se směrnice nebude týkat všech členských států, ale jak jsem již zmínil, pouze těch, které mají minimální mzdu stanovenou zákonem. Proto také ve formě, v jaké se směrnice předkládá, nemohu tuto podpořit.