Na jednom z prvních míst jde o oblast energetiky. Na úrovni orgánů Evropské unie (EU) se (i s českým souhlasem) zpřísnily tzv. klimatické závazky k roku 2030, což mimo jiné znamená omezení celkových emisí skleníkových plynů v rámci EU o nejméně 55 procent oproti roku 1990.

„Je to jasné vykročení směrem ke klimatické neutralitě v roce 2050“, ocenila tuto dohodu např. předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Aneb „poručíme větru, dešti“ v novém vydání…

Evropské energetické harašení

Konečná verze textu příslušných přijatých dokumentů obsahuje formulaci,
že si členské země mohou „zvolit vlastní energetický mix a vybrat nejvhodnější technologie pro kolektivní dosažení závazku k roku 2030, včetně přechodových technologií, jako je plyn”. Přechodových? Po roce 2030 už se tedy (po „ukončení“ používání uhlí) nepočítá ani s plynem? Samé otázky…

Přitom český Svaz průmyslu a dopravy se tohoto schváleného navýšení evropského klimatického cíle velmi obává s tím, že bude znamenat rizika
a zvýšené náklady pro řadu odvětví.

"Řada sektorů nemá v současnosti komerčně dostupné technologie, aby ještě rychleji snižovala své emise. Náklady na zpřísnění cíle pro snížení emisí v roce 2030 ze 40 na 55 procent Evropská komise odhadla na nejméně 94 miliard eur (asi 2,5 bilionu korun) za rok pro celou Evropskou unii. Náklady pro Českou republiku budou ale s ohledem na strukturu jejího hospodářství s vysokým podílem průmyslu nepoměrně vyšší," prohlásil třeba první viceprezident svazu a generální ředitel energetické společnosti ČEZ Daniel Beneš.

Předpokládané snížení emisí oxidu uhličitého o původně plánovaných by dle svazu celou EU mělo stát cca 336 miliard eur (8,8 bilionu korun) ročně. Celkově tedy každý rok zhruba tři procenta jejího kumulativního objemu HDP.

Svaz průmyslu a dopravy dále upozorňuje na to, že Evropská komise nezpracovala podrobnou studii dopadů zpřísnění klimatických cílů na členské státy. Toto navýšení tak proběhlo prakticky  bez veškerých potřebných analýz i bez zohlednění současné značně kritické ekonomické situace v souvislosti s dopadem projevů a omezení koronavirové epidemie.

Rizika blízké budoucnosti a nečinnost odpovědných

Mílovými kroky se také blíží čas odstavení německých jaderných elektráren.
A všude po Evropě, i v naší zemi, jednají nejrůznější „uhelné komise“ o termínech a podmínkách uzavírání uhelných elektráren. Současně rostou ceny tzv. emisních povolenek. Jaká tedy čeká českou energetiku budoucnost – a jsme na ni připraveni?

Čím tedy nahradíme uhelné a pomalu dosluhující a zastarávající  jaderné zdroje?

Státní energetická koncepce z roku 2015 obsahuje plán přechodu k tzv. nízkoemisní energetice, jejímž základem je mix jaderných a obnovitelných zdrojů a útlum využívání fosilních, zejména uhelných zdrojů.

Od té doby se ve výstavbě nových zdrojů neučinilo ovšem téměř nic, pouze se výrazně zrychlil tlak EU na uzavírání „nečistých“ zdrojů. A opakujme,
že s naší, nikoli nutnou, aktivní podporou při všech hlasováních.

Naše jaderné elektrárny, zejména ta dukovanská, se pomalu a jistě blíží ke konci cyklu své živostnosti. Její odstavování by mělo probíhat ve 30. letech, kdy bude dobíhat „expirace“ velkého množství naších fotovoltaických a větrných elektráren. Nemluvě o nutnosti rekonstrukce přenosové sítě a její regulace.

Ovšem česká vláda namísto zvýšené aktivity protahuje a odkládá čistě z oportunistických, politických a ideologických důvodů  start výběrového řízení na dostavbu Dukovan. A koketuje s myšlenkou vyřazení dvou kvalitních potenciálních dodavatelů – a tedy činí i vše proto, aby cena zakázky byla
co nejvyšší, nikoli naopak.

 Co dělat?

Často se hovoří, jako o alternativě uhelných bloků, o masivním budování bloků (paro)plynových. Ovšem, opět je tu problém s emisemi, nikoli snad u samotného média (plynu), ale u jeho těžby a dopravy. Pokud dále poroste  cena emisních povolenek, půjde tak o alternativu velmi drahou a spíše krátkodobou. A to není nic žádoucího, jestliže vybudování většího paroplynového bloků je záležitost minimálně pěti let.

Ale hlavně – tím, že slepě následujeme v oblasti (budoucnosti) energetiky mainstream Evropské unie, riskujeme, že přijdeme o svou nesmírně cennou komparativní a konkurenční výhodu, kterou je energetická soběstačnost
a schopnost v případě poptávky a potřeby elektřinu exportovat.

Pokud ovšem změníme svůj energetický mix výrazně ve prospěch
tzv. obnovitelných zdrojů (slunce, vítr, biomasa), stane se naše energetika  i celé hospodářství a společnost do značné míry závislá na stavu počasí a přírodních podmínek. A jelikož naši sousedé, v čele s Německem, v takové situaci již téměř jsou, případně velmi brzy budou, může se lehce stát, že jednoho dne, nebude k dispozici ani nikdo, kdo by nám elektřinu operativně prodal. Anebo pouze
za brutálně vysokou cenu a nevýhodných podmínek. Mysleme na to.

Energetická politika je záležitostí prvořadého veřejného zájmu. Záležitostí bezpečnosti, prosperity i budoucnosti. Zachovejme si v této oblasti samostatnost a suverenitu rozhodování!