Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Téměř každý z nás má doma či ve svém okolí někoho, kdo patří do rizikové skupiny. Nejsou to jen senioři, ale třeba lidé s vysokým tlakem nebo cukrovkou, kteří jsou jinak docela v pohodě a chodí do práce. Také se mají zavřít v jedné místnosti a živit se pizzou podávanou pode dveřmi? Nebo je odvezeme na pustý ostrov? A na jak dlouho?
Ani domovy pro seniory nemůžeme úplně zabednit. Jejich obyvatelé potřebují kontakt se svou rodinou, pohlazení od dětí, pokec s vnoučaty nebo vyšetření u lékaře mimo zařízení. Personál domovů se musí vracet ke svým rodinám, vždyť pečovatelky jsou také mámy. 100% izolace se dá vydržet maximálně pár dnů, pak už je to neúnosné.
Co tím vším chci říct? Že rizikovou skupinu od té nerizikové nikdy úplně neoddělíme. Nedá se nic dělat, chránit se zatím musíme všichni. Abychom se nenakazili a pak nenakazili někoho dalšího. Máme plné špitály a myslím, že všichni si přejeme, aby nemocnice nemusely odkládat plánované operace, porodnice předělávat na Covid oddělení a personál si konečně, konečně! vydechl.
Vím, že všechna ta opatření už trvají dlouho a je to úmorné. Já budu zase učesaná na Maláčovou, protože jsou zavřená kadeřnictví. To je pochopitelně úplná prkotina. Ta kadeřnice má daleko větší starosti. Ale i jí se dá pomoci záchranným programem. To nejdražší, to, co žádné peníze nevyřeší, jsou lidské životy a zdraví. Ty ochráníme jedině zodpovědným přístupem.
A to je důvod, proč se nechám očkovat. Až na mě přijde řada, samozřejmě, předbíhat nikoho nebudu. Než zafunguje vakcína, abychom se mohli postupně vracet do normálu, ještě to vydržme. A kdo nejste rozhodnuti pro očkování, zvažte to, prosím. Každý život má cenu. Každý člověk, který by prohrál s covidem, by někomu chyběl.