Nesdílím „hurá“, že ČR nepřipojila podpis k rozpočtové smlouvě v rámci zemí EU. Myslím, že pravidla vymezující politické a fiskální mantinely dalšího fungování unijních ekonomik, jsou žádoucí. Nepatřím však ani k těm, kteří by si mysleli, že je tento podpis by vyřešil současnou složitou ekonomickou situaci, její dopady a absenci politické vůle řešit ji nikoliv pouze na úkor většiny platově napnutých sociálních skupin lidí.
Rozpočtové škrty nejsou řešením, pokud je nenásledují opatření prorůstová, která lidem nabídnou perspektivu z „let hubených“, tedy ukážou, že tlak na jejich uskrovňování měl smysl a nebyl jen „trestem“ za to, že nepatřili či nepatří do vyšších příjmových skupin. Už zde se skrývá jakýsi paradox v tom, že, ač se modelově počítá s tím, že „všichni nebudeme milionáři“, právě na ne-milionáře se bez rozdílu klade nutnost nést dopady tzv. reformních kroků, a to bez výjimky. Ta jednota ne-milionářů se tedy přímo nabízí. A divme se jim, že se tomu brání a hledají cesty, jak z takové situace ven.
Nesdílím ani vyjádřené „díky“ premiéru Nečasovi, jak to formuloval europoslanec Falbr za ČSSD, a to proto, že tato smlouva znamená konec socialistické politiky příp. vlád zemí EU. Myslím si totiž, že dluhová politika není princip a jako taková by neměla být něčím, k čemu se uchýlí některé země z důvodů absence jiných přístupů, možná více náročných. Zřejmě proto bych nejásala, a to ani z ironických pohnutek, pokud ČR zůstala stranou podpisu této smlouvy. Protože, jak se sice vyjádřil premiér Nečas, nepodepsáním jsme nic neztratili, ale mohu se ptát: co jsme vlastně získali?
„Zahráli jsme si“ vedle Britů na „stratégy“? Anebo to je vabank páně premiérův o podporu dosluhujícího prezidenta V. Klause? No, nevidím jaksi profit ani z jedné pozice. V té první jsme jen a můžeme být byť po boku Velké Británie pouhými outsidery a z té druhé se snaží těžit zřejmě pouze pan premiér dovnitř „své“ rozkolísané ODS. Ani jedna z pozic však nedává čitelnou odpověď, jak si představujeme svůj další vklad do unijního projektu a jak a čím se tedy hodláme řídit v případě, že se tu evidentně, i když nikoliv bez výhrad, rýsují snahy „seřídit“ některé kroky společné unijní politiky, která má evidentně problémy. A ne že by to některé netěšilo! Proč ale nechat padnout za každou cenu něco, v tomto případě projekt sjednocující se Evropy, když s žádnu jinou variantou, kromě chiméry volnětržního seberegulování nikdo čitelněji nepřichází?
Nemyslím si, že fiskální smlouva je jakýmsi políčkem do řad „socialistické politiky“. Tedy pokud skutečně takovou politikou není jen plošné zadlužování. A takováto tvrzení mohou posloužit třeba jako druh demagogie. Tedy pokud si zadlužování někteří nepletou s nezodpovědností. A to mi přijde jako nefér soud. Prostě nemusí se taková politika shodovat s neoliberálními koncepty v duchu „laissez-faire“. A pak nemohu nepřipomenout efekt tzv. spekulativních transakcí a jejich účinek na ekonomiky mnohem výkonnější, resp. právě na ně.
Nechceme-li se jen nálepkovat na ty, co zrazují a kolaborují, protože podepsali fiskální pravidla a na ty „svobodné a prozíravé“, co je nepodepsali, řekněme si: investovanému by mělo dát smysl našetřenému, a tím posílit význam toho, proč jsme učinili některé méně populární kroky. To by mohla být politika úročící se v dobách dobrých i zlých – a to nejen pro politiku, ale především pro lidi.
Mgr. Hana Svobodová, Ph.D., 1. místopředsedkyně OMMO
