V knize nejsou mé texty psané přímo v angličtině a němčině (kterých jsou však za rok desítky), pokud nemají svou českou verzi. V knize není obsažena jiná kniha – Evropská integrace bez iluzí – která byla také v nakladatelství Knižní klub vydána v listopadu (uvádím zde jen její předmluvu). V roce 2011 vyšlo i několik mých zahraničních publikací – má „Modrá, nikoli zelená planeta“ v portugalštině v Brazílii (překladů této knihy je ve světě už celkem 17), v Polsku a Rusku byly vydány překlady mé knihy „Kde začíná zítřek“ a v Německu vyšel rozsáhlý sborník mých německých textů s názvem „Evropa?“. Ten otazník vzbudil počátkem roku 2011 pozornost. Koncem roku si tyto otazníky kladlo daleko více lidí. Časopiseckých publikací bylo ve světě v různých jazycích daleko více – od Austrálie po Chile.
Z jedné strany se tedy jedná o knihu dokumentační, která ukazuje, co prezident dělal, na co reagoval, co se snažil svým názorem ovlivnit, kde byl a co tam říkal, jakých událostí se účastnil. Z druhé strany je to velmi specifický „odraz“ roku 2011. Odraz nesporně selektivní, ale protože selekce vyjadřuje priority, zájmy a pocity „selektujícího“, je – ač nestandardní – přesto svébytnou výpovědí o roce 2011. Snad bude ve všech těchto ohledech pro někoho zajímavým čtením.
Rok 2011 mne moc netěšil, a to určitě ne proto, že jsem se dožil kulatého, ne zrovna nejmladšího životního výročí. Dokonce ani ne proto, že mne pár měsíců trápil zánět Achillovy šlachy, který mne brzdil v mých sportovních radostech. Spíše z velmi pozorného vnímání toho, co se děje v naší zemi, v Evropě a snad i v celé západní civilizaci.
U nás si nepřetržitě podkopáváme vnitřní soudržnost země, národní pospolitost, schopnost jít společně za určitým cílem permanentním rozhádáváním naší politické scény, mediální agresivitou, hlasitými požadavky dobře organizovaných profesních skupin (počínaje lékaři na počátku roku, konče piloty v jeho závěru), nekonstruktivním přístupem různých věčných revolucionářů a disidentů (všeho druhu), kteří se stále nechtějí pohybovat v systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky a přes svou siláckou a populistickou kritiku nenabízejí žádnou alternativu – pouze 22 let chtějí pro sebe samé nejrůznější privilegia, protože mají pocit, že si je díky své výjimečnosti zaslouží.
Zvětšili jsme si také to, co už více než dvě desetiletí nazývám mezerou mezi realitou a očekáváními. Kroky vpřed byly na počátku – bezprostředně po opuštění komunismu – velké a ve srovnání s tím jsou to nyní už spíše jen krůčky. To tak být muselo, ale navíc se pozitivní vývoj reality v poslední době evidentně zpomaluje. Očekávání naopak stále rostou a díky tomu se nůžky rozevírají. Nežijme chybně formulovanými očekáváními, raději se starejme o svůj vlastní výkon a přínos.
Do obrovských problémů se dostala Evropa, organizovaná v Evropské unii. Ta je institucí, která Evropě evidentně neprospívá. Evropa by potřebovala jinou integraci. Hlavně by ale potřebovala výkon a výkonnost, nikoli paternalistický stát, který Evropany demotivuje. Nedávno jsem četl pěknou analýzu konce Římské říše a v ní větu „Římané byli zaslepeni pocitem své superiority“. Mám pocit, že přesně totéž platí i o dnešních Evropanech. Evropa už nechce moc pracovat a chránit si své vlastní já. Evropa už chce žít v postindustriální, v postmilitární, v postproduktivní éře, ač nic takového není možné. Americký autor A. W. Mitchell předvídá, že se Evropská unie stane novou habsburskou Evropou se všemi problémy, které kdysi tato říše, do které jsme také patřili, měla.
Evropa je extrémním případem celého Západu, který si také namlouvá, že je výjimečný a že si zaslouží být návodem pro zbytek světa. Namlouvá si také, že je na něj útočeno z vnějšku – v minulém století nejdříve nacismem, pak komunismem a nyní militantním islamismem. Když pomineme, že ty první dva byly navýsost západní provenience, je evidentní, že skutečné nebezpečí přichází i ve dvacátém prvním století opět zevnitř. Západ ztrácí víru v sebe sama a bez té to prostě nejde.
O tom všem je tato kniha. Děkuji Knižnímu klubu za její pečlivou přípravu a tisk, děkuji svému sekretariátu za celoroční práci i za pomoc při přípravě této publikace – Monice Černé, Martinovi Slanému, Mirce Jelínkové a Petru Macinkovi, děkuji svým „pánům“ v Kanceláři prezidenta republiky za cenné podněty k jednotlivým textům této knihy. Za chyby ručím samozřejmě já sám.
Václav Klaus