Já jsem totiž přesvědčen o tom, že se pandemická situace dá řešit za stávající legislativy. Nicméně podotýkám, že už v létě – a to je chyba nás všech, že jsme my politici třeba na vás více netlačili apod. – se měl zásadním způsobem vyhodnotit, jestli stávající krizová legislativa včetně zákona o bezpečnosti na základě první jarní vlny epidemie nemá doznat zásadních změn. To byla obrovská chyba. Nakonec to skončilo tak, že tady byla druhá, třetí vlna, u někoho čtvrtá.

Já jen podotýkám, v současné době v Královéhradeckém kraji např. čtvrtá vlna vůbec žádná není, protože ona je třetí od poloviny prosince a pokračuje v těch maximálních číslech i za průběhu a výskytu britské mutace. Tady bych snad jenom trošku povzdechl, je oficiálně škoda, že např. při výskytu téhle britské mutace trvalo tak dlouho ministerstvu zdravotnictví, abychom to měli nejen potvrzené, ale abychom se třeba bavili i o zpřísnění některých opatření právě v souvislosti s šířením případného ohniska.

Nicméně vrátím se k pandemického zákonu jako takovému. Ona totiž ta speciální norma je taková trošku symbolika. Já jsem jeden z hejtmanů, který velmi intenzivně společně s vámi prožil tu situaci minulý týden. Mimochodem, schytal jsem si za to své, stejně tak jako vy, takže jsme všichni na jedné lodi. A možná to tady říkám zcela záměrně, protože jakákoli debata o čemkoliv v tuto chvíli je chvílemi irelevantní. Neboť my se tady bavíme i legislativním rámci i třeba např. nouzovém stavu, v kterém bychom mohli pandemickou situaci řešit, a možná bychom lidi, tu veřejnost daleko lépe přesvědčili, nebo bychom ji tak nenaštvávali, jako jsme ji naštvávali nějakou určitou nesrozumitelností. Protože ono to není o tom legislativním rámci.

Já jsem bytostně přesvědčen o tom, že to je o opatřeních, o správných, fungujících, efektivních opatřeních, o informacích, které jsou důvěryhodné, nejsou zmatečné, veřejnost je schopná je pochopit. A případně reagovat na to, že někdo, kdo je ve výkonné moci a má tu odpovědnost za řešení epidemie, tak je v tomhle směru důvěryhodný a pochopitelný. A to si myslím, že je alfa omega úplně všeho.

Myslím, že je mnoho příkladů, které bych mohl uvést, kdy takhle srozumitelně se nepostupuje a vytváří to chaos. Lidi se domnívají, že všechno to vyřeší buď nouzový stav nebo pandemický zákon. A to přece takhle vůbec není, to vůbec nevyřeší situaci ve zdravotnictví. Ani to nevyřeší opatření, jestli jsou nebo nejsou funkční. Ale, pane ministře, velmi pravděpodobně i jako my politici místo toho, abychom se dnes bavili o tom, jestli schválíme pandemický zákon, anebo jestli ho pošleme s nějakými změnami, tak možná k tomu také přispíváme tím, že se tady neustále točíme v kruhu některými dotazy nebo informacemi.

Ale není to mimochodem důsledkem mj. toho, že jak veřejnost, tak i my jsme kolikrát velmi často nedostatečně informovaní, popřípadě tomu nerozumíme? Nebo nechceme rozumět možná už po roce apod.? Ale vy k tomu přispíváte také. Promiňte, jestli jsme ve čtvrtek od vás byli informovaní o tom, že když skončí nouzový stav, že vlastně neexistuje jiná situace, než že buď budou opatření podle zákona o veřejném zdraví, případně budou doplněna na základě rozhodnutí krajských hygien, a nebudou plošná, budou dvojkolejná... A jediné řešení po 11 měsících řešení krize, a není to jenom vaše chyba, prosím, je situace, buď by měl být nouzový stav, nebo budou tahle opatření. Protože nic jiného v tuto chvíli my připraveného nemáme. Ale všechny kraje, které byly dotčeny tak jako já vývojem epidemie, si dost dobře uvědomovaly, že sice se s tím popasují, že sice podle zákona o veřejném zdraví vyhlásíte opatření, která budou v některých případech plošná. Ale v některých případech, abychom nezhoršili situaci, vyhlásili dílčí opatření podle vyjádření krajských hygien a budou to muset odůvodňovat.

Ale to přece nemůže být výsledek boje s epidemií po 11 měsících. My se přece nemůžeme dostat do situace, že vlastně nemáme řešení. Co udělali hejtmani? Hejtmani si uvědomili podle mě jednu zásadní věc. Že se to musí vrátit zpátky, promiňte, odpovědnosti vlády, protože pandemie pro mě není povodeň. Pandemie je mimořádná situace, která si vyžaduje centrální řízení s kompetencí a odpovědností vůči někomu, kdo kontroluje výkonnou moc. To udělali hejtmani. To, že požádali o nouzový stav, prosím, nepožádali o to, že chtěli mít najednou všechno zavřené nebo podobně.

Ne, hledali prostor, aby po šesti prodlouženích, debatách, které nevedly k tomu, abyste našli společnou řeč s těmi, kdo vás kontrolují a kdo vám tuhle pravomoc mohou dát, tak to vrátili zpátky. A řekli, máme nějaké podmínky. A máme mj. podmínky, abyste nám řekli, jaká opatření mají platit, proč, řekněte nám čísla apod. Ale na druhou stranu si asi uvědomovali, že ten nouzový stav, který nebyl prodloužený i s ohledem na legislativu, velmi pravděpodobně musí asi vyřešit jiná legislativa. A proto tady byl požadavek na pandemický zákon.

Ale přiznejme si, kdyby v Poslanecké sněmovně, nebo teď se vedla debata možná o stávajících možnostech krizového řízení nebo krizové legislativy, tak by i ten pandemický zákon asi takhle narychlo nemusel spatřit světlo světa. Protože to je fakt jen o tom, jaké možnosti máme, jestli je uplatňujeme na sto procent, ve všech souvislostech, rozsahu, plošnosti. Anebo jestli jsme schopni s tím pracovat například v posledních čtyřech měsících tak, že nebudeme trpělivě jen setrvávat na těch opatřeních, která ne vždy možná fungují.

Ty debaty tady mohou být různé. Já si pamatuji na debatu – a potvrzovali ji i krajští hygienici, že třeba minulý týden, když jsme se bavili o různých podmínkách, tak opravdu, jaký byl rozdíl mezi maloobchodem a velkými nákupními centry. Když se zeptáte lidí, tak neměli obavu, že by se nějakým způsobem navýšilo riziko epidemie. Na druhou stranu respektuji jednu věc, že do toho kecá straně moc lidí a zodpovědnost by měla být někde na odbornících, kteří budou zastřešovaní výkonnou mocí. Ale která bude, promiňte, ještě jednou, v tuto chvíli nějakým způsobem důvěryhodná.

Já to slovo opakuji kvůli jedné jediné věci. My jsme se s vámi domluvili na tom, že se celá ta záležitost vrátí, ten celý problém debaty o nouzovém stavu, který opravdu je jen legislativním rámcem, že se vrátí na stůl vládě a do Poslanecké sněmovny, která tu vládu kontroluje. A jestli to mělo být pandemickým zákonem, nebo se měl najít nějaký jiný prostor, to nechme teď stranou. Ale to byla ta zásadní podmínka.

A jen, co to uděláme, tak vystoupí jeden člen vlády a řekne, že ve své podstatě ty podmínky, které tam byly řečeny, ty nejsou splnitelné, do školy se nepůjde. Následně řekne ten druhý, ne, my jsme to slíbili, musíme to všechno nějak zařídit, udělat. Včetně toho, že narychlo sháníme testy a pohádáme se kvůli těm testům, jestli to je správně, nebo není správně.

Do toho přijde třetí den člen vlády, který má na starosti školství, a řekne, promiňte. Ale mezitím ještě přijde ministr, který má na starosti průmysl, a řekne, ten maloobchod otevřeme. Okamžitě mu to vrátí ministr školství. Ne, to tedy neotevřeme, protože nejdřív musí děti do škol a pak budeme dělat maloobchod. Do toho vy přijdete a řeknete, chce to, aby veřejnost měla důvěru. Tzn. možná nějaké opatření můžeme přehodnotit. Následně za dva dny řekneme, ne, ne, ne, všichni budeme mít respirátory a opovažte se vyjít v jiných ochranných prostředcích. Ve své podstatě dáme ťafku veřejnosti, že to je ještě jinak.

Promiňte, tohle je špatně. Ale já vám to říkám jako příklad. Já to teď vlastně už ani nevyčítám, protože na takovéhle maličkosti bychom si určitě vzpomněli v těch minulých týdnech a měsících víc než dost. Ale to není jen o opatřeních. To je prosím i třeba o očkování. Pane ministře, nemůže prostě někdo říct jeden den, za to můžou kraje, že neočkují. Druhý den, pozor, tam bude nějaký problém s distribucí. A třetí den nemůžeme říct, že vlastně my jsme si tu AstruZenecu v těch skladech nechávali pro učitele. Vždyť to tak přece nejde takovýmhle způsobem. Takhle to nemůžeme komentovat.

Vrátím se k pandemickému zákonu. Přestože si myslím, že pandemický zákon je spíš dneska symbolikou a nějakým speciálním zákonem, který dočasně může překlenout nějakou dobu, říkejme tomu třeba rok, tak přesto jsem přesvědčený, že kdybychom s těmi opatřeními zacházeli správně, že jsme vůbec nemuseli řešit pandemický zákon. Anebo možná někdy, až bychom na to měli čas a měli prostor ho udělat správně. Teď nemyslím jenom těch čtrnáct šestnáct paragrafů, myslím obecně, v rámci celé legislativy, která by ovlivňovala krizové řízení.

Nicméně jsme v téhle situaci. A přestože jsem přesvědčený o tom, že ten zákon svým způsobem není potřeba, tak pro něj budu hlasovat s těmi základními úpravami, aby tady alespoň znovu ta debata probíhala racionálně o těch věcných záležitostech. A to je opatření, řešení epidemie, situace ve zdravotnictví, jestli ty věci na sebe nějak navazují, mají svoji logiku, jestli jsou důvěryhodné... A mohl bych takhle pokračovat.

Jenom kvůli tomu budu hlasovat, protože jestli budeme uměle prodlužovat debatu o tomhle legislativním rámci, tak ztrácíme čas tím, čím bychom se měli zaobírat nejvíce. To znamená, máme data, vyhodnocujeme, řešíme ty věci podle odborníků? Máme odvahu to řešit podle odborníků? Nebo přešlapujeme na místě, protože nemáme tu odvahu, tak to tenhle týden neuděláme. A my to nakonec uděláme za měsíc, jestli mi rozumíte, kam asi tím teď mířím.

Anebo na druhou stranu, když už se zjistí, že situace je příznivá, proč nemáme odvahu v rámci důvěry veřejnosti říct – a jsme připraveni udělat tohle, takovýmhle způsobem rozvolnit, popřípadě jinak nastavit. Proč lpíme na některých věcech i v situaci, kdy nemusíme, jen kvůli tomu, že nejsme schopni třeba nějak odvážně říct těm lidem, že to je i o nich. Ale ne, že oni něco nedodržují, ale že jsme připraveni jim třeba nabídnout nějakou vzájemnou spolupráci. Protože nakonec jakékoliv opatření, jestli si to veřejnost nevezme za své – a víme to všichni, tak stejně nebudou plně funkční. Nebo nebudou funkční tak, jak bychom potřebovali. A to není o tom, že oni něco nedodržují.

Já si myslím, že to je o tom, jestli jsme schopni jim říct, jaká je z toho cesta.

Na závěr, pane ministře, já pro to budu hlasovat a budu přesvědčovat kolegy, abychom pokud možno zákon v nějaké podobě měli, protože jsem přesvědčen, že se musí pokračovat v nějakém legislativním rámci. A nakonec možná vy jako vláda rozhodnete za chvíli o něčem úplně jiném, protože některé věci ani podle pandemického zákona nejsou. A to je to, na co upozorňuji, protože kdybychom řešili stále podle nouzového stavu, tak jednou tam mohou být plošná opatření, podruhé tam nemusí být plošná opatření. My dnes zjišťujeme, že budeme schvalovat pandemický zákon a v momentě, kdy bychom chtěli udělat plošné opatření související s omezením třeba například pohybu apod., tak tento zákon v tom směru je nefunkční nebo není možné jej použít. Takže se chytáme sami ve své pasti. A je to jen o tom, jak s tím legislativním nástrojem nakládáme v rámci jednotlivých opatření.

Přesto mi dovolte na závěr, prosím, říci ne výčet věcí, co se mají udělat, ale jenom z vlastní zkušenosti, co si prostě myslím v tuto chvíli, že by mohlo vést k návratu důvěry, pokud by to všechno začalo fungovat.

První věc, očkování. Trpíme všichni tím, že je tady nedostatek vakcín. Vůbec teď nejde o to, kdo za to může apod. Máme se připravit na období, kdy vakcín bude dostatek. Myslím, že všichni děláme to, co můžeme, nejen kraje, ale věřím tomu, že i ti lidé kolem vás pro to, aby tady pak do budoucna nevázla distribuce, aby tady byl nějaký systém srozumitelný pro ty, kteří budou očkování provádět apod. Přesto mi dovolte malou poznámku. Čím méně máme vakcín, tím víc máme pravidel, nedáme důvěru systému, který může očkování nejen realizovat, spustit, ale může ho i pohlídat. A teď nenarážím jen na hejtmany. Teď narážím na zdravotnická zařízení, praktiky, kteří se do toho zapojí apod. Nedělejme si zbytečné překážky, nemusíme. Já neznám lékaře, který by někomu dal očkování, aniž by neměl anamnézu nebo nebyl přesvědčen o tom, že bude naplňovat například tu kategorizaci, kterou předpokládáme s ohledem na rizika. Jsem bytostně přesvědčen, že zdravotníci jsou dnes zatíženi, vy jste to tady řekl několikrát, vším, co jsme prostě v souvislosti s epidemií museli zajistit. Teď po nich, protože to nikdo jiný neudělá, budeme chtít ještě očkování, budeme to dělat ve zdravotnických zařízeních, v očkovacích centrech, budeme za to rádi, že najdeme zdravotníky, kteří nám to udělají v nějaké kapacitě. Abych byl konkrétní, v našem případě 100 000 vakcín třeba v průběhu jednoho měsíce v Královéhradeckém kraji. Ale pak budeme nesmírně vděční za to, že nám s tím pomohou ti, kteří do očkovacích center apod. z různých důvodů nepřijdou a přitom jsou připraveni v plošném systému zajistit očkování, což jsou praktici. V našem případě udělají 50 000. 200 praktiků udělá plus minus 50 000. Ale víte, jaké jsou závěry z těch jednání? A teď se moc omlouvám, že já jako hejtman říkám: "Vážení, i kdyby pravidla, která v současnosti ministerstvo zdravotnictví předpokládá, platila, tak já si to vezmu sám na zodpovědnost a udělám to tím nejjednodušším možným způsobem, teď to zjednoduším, budete mít jedinou povinnost, budete pod námi registrováni, budete v seznamu, abychom my jako koordinátoři mohli říci, že dostanete ten a ten počet dávek vakcín, které jsou k dispozici, a pak už to naočkujte. A jen to splňte tím, že to doplníte do systému ISIN." Ale neřešme, jestli v tuto chvíli ten 50letý, 60letý, 70letý, ten má po infarktu, nemá po infarktu, potřebuje to, nepotřebuje to atd. Nedělejme to. Neztrácejme jejich motivaci, protože oni jsou teď jedněmi z mála, kteří nám mohou pomoci očkování ne rozjet, ale udělat ho v kapacitách, které potřebujeme, protože jinak zdravotnický systém velmi pravděpodobně ještě pár týdnů nebude připraven kromě toho, aby se vrátil ke své základní povinnosti, tzn. kompetenci léčit, tak on bude ještě kromě testování a všech těchto věcí muset zajišťovat očkování. To je podle mě základní věc, nekomplikujme si to.

A druhý přístup, těch je daleko víc, ale já jsem řekl, že udělám jen výčet dvou, druhý přístup je testování. Já jsem vděčný armádě, vám za rozhodnutí, že Královéhradecký kraj, který byl jedním z postižených nejvíce, dostal v průběhu tří čtyř týdnů armádu, která nám rozjela plošné testování na bázi dobrovolnosti. Antigenní testy, 5-10 % pozitivity. Nám teď sice čísla narůstají mírně, ale mě to vůbec neznepokojuje, protože to nemá vliv na nemocnice, protože my ty lidi ukotvíme dřív, řekneme jim: "Vy máte ten problém, zůstaňte." Mimochodem je to velmi dobře hodnoceno, ti lidé o tom víc přemýšlejí, uvědomují si to a dobrovolně řeší to, že si dají pozor, aby se situace víc nešířila. To je příklad toho, jak to funguje na bázi toho, když dáte někomu důvěru. Ale opravdu ještě jednou, mě to netrápí, že mírný nárůst zaznamenáváme, protože si ho dokládám čísly z antigenních testů, které teď byly navýšeny, a v pozitivitě 5-10 %. Takže by nás ani do budoucna nemusela čísla trápit, pokud by čísla byla přesně z tohoto přístupu k plošnému testování. Vím, že se o tom neustále diskutuje. Já myslím, že se musí bouchnout do stolu a samozřejmě za podmínky dobrovolnosti vůči veřejnosti se musí říci, že vytvoříme podmínky všude. Ne jen v nemocnicích. Ne jen v rámci armády, která jezdí v rámci mobilních týmů, ale u velkých zaměstnavatelů apod. Ne, že to bude jen povinnost, ale že se vytvoří podmínky k tomu, aby byl dostatek testů a aby měly možnost samotné firmy a zaměstnavatelé nebo všechny zájmové subjekty, které někde kumulují lidi z důvodů těch, které jsou povolené, aby měli možnost preventivně zjistit, možná dříve, že je nějaký problém.

Prosím, pojďte zkusit udělat všechno pro to, aby kromě očkování a zbytečných překážek jsme měli vytvořen systém, kdy bude testovat kdokoli, kdo může, a jen k tomu musí mít vytvořeny podmínky nejen materiální.

Děkuji.