Proto připomenu u nás nepříliš medializovaný, ale zato bezprecedentní nedávný incident z Evropy: letos v únoru odsoudil belgický soud íránského diplomata (ve skutečnosti agenta tajné služby) Asadího na 20 let za přípravu bombového útoku na shromáždění íránské exilové opozice u Paříže v létě 2018. Čekala se tam účast cca 25000 lidí a řady prominentních zahraničních hostů. Pokud by se atentát zdařil, byl by to masakr nevídaného rozsahu. Onen “diplomat” propašoval výbušniny přímo z Íránu do Vídně, kde byl akreditován, pak byly auty postupně převáženy na místo činu. Evropské tajné služby ale plán odhalily a Asadí i se svými spolupracovníky byl včas zadržen. Nepomohla mu ani diplomatická imunita, ani pokus o odvolání proti rozsudku nyní v květnu.

Na rozdíl od jiných zemí (Rusko, Čína) se zatím evropská politika vůči Íránu řídí nebývalou mírou appeasementu (bohužel i za podpory institucí jako Evropský parlament). Je v tom snaha zachránit “jadernou” dohodu, kterou prosadil Obama a odstoupil od ní Trump, ale je už načase s tím přestat: Írán si touto dohodou jen kupuje čas, aby mohl pokračovat v modernizaci svého jaderného programu. Pokud by se opravdu stal jadernou mocností, rozpoutá to v regionu nové kolo zbrojení a destabilizace. O jadernou zbraň pak bude usilovat i Turecko a Saúdská Arábie, a Izrael se ocitne v dalším existenčním ohrožení.

Česká diplomacie by měla proto tlačit na zásadní přitvrzení evropské politiky vůči Íránu. Případ Asadí k tomu může být vhodnou záminkou.