Patří sem i podlézání části české politické reprezentace tzv. sudetským Němcům a jejich organizacím a také odsuzování odsunu Němců z Československa po druhé světové válce a jeho označování za nepřijatelný zločin. Odtud už není daleko k českým omluvám Němcům a k otevření otázky sudetoněmeckých restitucí. To nesmíme připustit!
Historické pozadí odsunu
Připomeňme si, že finální rozhodnutí o samotném principu odsunu Němců (nejen) z Československa v zásadě padlo už na konferenci spojeneckých mocností (SSSR, USA, Velká Británie) v Teheránu koncem roku 1943. O myšlence transferu Němců ze zemí střední a východní Evropy tedy jednali a odsouhlasili ji státníci velmocenské protiněmecké (protinacistické) koalice.
Například britská vláda rozhodnutí o provedení transferu Němců z Polska a z Československa učinila již v roce 1942. Na zmíněné konferenci v Teheránu se mj. také rozhodlo o změně polských hranic a o jejich posunu na západ, čímž Polsko získalo značnou část do té doby německých území.
Což zároveň znamenalo odsun cca osmi milionů Němců do zmenšeného německého státu. Zatímco z Československa bylo celkově odsunuto zhruba 2,5 milionu Němců.
Hlavním důvodem, proč k tomuto rozhodnutí velmocí došlo, byla role, kterou německé menšiny sehrály v meziválečné Evropě. Zejména pak ve 30. letech 20. století, kdy se tyto menšiny především v Československu a v Polsku staly aktivními nástroji nacistické expanzivní a agresivní zahraniční politiky.
Tehdy naprostá většina těchto (zahraničních) Němců podporovala nacismus, Hitlera a požadovala připojení jimi obývaných území
k tzv. Velkoněmecké říši.
Například Němci v Československu v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než 70 procent místní německý subjekt nacistického typu, kterým byla Henleinova Sudetoněmecká strana. A v posledních svobodných československých předválečných volbách, kterými byly obecní volby v květnu roku 1938, tuto stranu volilo v průměru už 90 procent českých Němců. Podobně tomu bylo
i v Polsku.
Definitivně byl na mezinárodní úrovni transfer Němců z Československa, Polska (a také z Maďarska) odsouhlasen na konferenci tzv. Velké trojky v Postupimi v létě roku 1945 a příslušná deklarace, (resp. její hlava 13), tvořila právní rámec provedení odsunu. Tvrzení, že poválečný odsun Němců nemá žádný právní podklad, je tedy z historického hlediska naprosto lživé.Další souvislosti odsunu
Odsun Němců byl v dané historické situaci principiálně naprosto oprávněný. A také racionální například v tom smyslu, že s jistotou zabránil vypuknutí občanské války v Československu na národnostním základě resp. v tom ohledu, že znemožnil masovou eskalaci živelného protiněmeckého násilí (a ušetřil tak zřejmě tisíce německých životů) v důsledku podílu drtivé většiny sudetských Němců na vytvoření situace rezultující v německou okupaci českých zemí, která měla jednoznačně genocidní charakter.
Šlo o okupační režim, který zavraždil desítky tisíc Čechů a který v koncentračních táborech téměř vyhladil všechny české Židy a Romy. O okupaci, která cíleně směřovala k vyhlazení slovanských národů, včetně toho našeho.
Bylo to nacistické Německo, které svou agresivní politikou rozpoutalo ničivou světovou, válku. A Němci v Československu na tom měli nemalý podíl. A bylo to rovněž Německo, které tehdy začalo s plošným vyháněním obyvatelstva - po tzv. mnichovské dohodě v případě Čechů žijících v anektovaných pohraničních oblastech (tzv. Sudetech) a ve velkém měřítku poté po okupaci západního Polska. Kdyby nebylo německého rozpoutání druhé světové války, nebylo by ani poválečných odsunů.
Odsun Němců byl tedy nejen věcně správným pragmatickým řešením situace ve střední Evropě v roce 1945, ale i řešením morálně naprosto oprávněným.
Není pravdou ani to, že odsun Němců z tehdejšího Československa proběhl na základě uplatnění tzv. plošné kolektivní viny. Z tohoto odsunu bylo vyňato cca 250 000 Němců (tedy okolo 10 procent jejich celkového počtu), kteří se aktivně podíleli na protinacistickém odboji, popř. kteří byli nacistickým režimem vězněni. Ti si zaslouží naší úctu navěky.
A nezapomínejme ani na to, že po záboru pohraničního území Československa Německem na konci roku 1938 naprostá většina
tzv. sudetských Němců optovala k německému (říšskému) občanství. V květnu roku 1945 tedy de iure nešlo, z jejich vlastního rozhodnutí,
o občany Československa a odsunem tedy bylo i realizováno jejich letité přání na návrat „Heim ins Reich“.
Neprojdou?
Myšlenka odsunu Němců měla po ukončení druhé světové války masivní podporu napříč všemi vrstvami české společnosti i podporu všech domácích politických proudů. Prakticky od počátku války to byl i cíl londýnské exilové vlády a prezidenta Edvarda Beneše. Toho prezidenta Beneše, kterého můžeme za mnohé jeho politické činy oprávněně kritizovat, ale který si za prosazení a realizaci odsunu Němců zaslouží absolutorium. Protože šlo nepochybně o čin, který zajistil existenci českého státu v jeho současných hranicích a který neutralizoval největší bezpečnostní riziko země.
Poválečné vysídlení Němců bylo od počátku i požadavkem těch,
kteří na to měli největší morální právo, příslušníků domácího protiněmeckého odboje.
Ten, kdo odsun zpochybňuje, odsuzuje, anebo se za něj dokonce dnes Němcům na sudetských sjezdech poníženě omlouvá, zároveň šlape
po památce těchto hrdinů. A také otevírá dveře k prolomení zásadních pilířů naší státní suverenity ve prospěch cizí moci, včetně (minimálně) duchovních dědiců nacismu.
Což nesmíme dovolit ani tolerovat.
