Hezké dobré ráno. Dovolte i mně pár poznámek k tomuto zdánlivě nepodstatnému návrhu zákona. Já bych začal tím, čím pan ministr končil, a to je myslivecký zákon.
Já velmi doufám, že pan kolega Staněk ten svůj bezprecedentní pozměňovací návrh ve formě celého vládního návrhu zákona o myslivosti stáhne, protože to je legislativní absolutní precedens a není možné, abychom brali jednotlivé návrhy zákonů a dělali z nich v rámci projednávání jiných zákonů komplexní pozměňovací návrhy. To je něco, s čím, si myslím, by musela i naše legislativa, nejenom parlamentní, ale i senátní, bouchat do stolu a říkat, že takhle se to nedělá. Zákony se mají projednávat řádně a už tím spíš, že máme myslivecký zákon ve druhém čtení, nebo vlastně prošel druhým čtením, vlastně před třetím čtením, že by se pan kolega Staněk měl zvednout a tento návrh stáhnout.
Co se týká předkupního práva, o kterém tady mluvil pan,... pan ministr Brabec (Ohlíží se po něm.) tady vpravo. Mně by nevadil princip, kdy stát má zájem získat nějaké území, které je pro budoucí generace natolik důležité, že by stát měl zájem je odkoupit. Mně vadí, a myslím si, že by stát se tomuto věnovat měl a měl by napřímo jednat s vlastníky. Ale v okamžiku, kdy na majetek, například na léta hospodařící rodinný majetek, zemědělský či jakýkoliv jiný, v rámci rozšiřování zonace národních parků, vznikání nových národních parků a podobně, kdyby se těm lidem dala plomba na jejich majetek, aby kdyby náhodou někdy ten svůj majetek chtěli prodat, tak oni nebudou moct hospodařit tak, jak hospodařili doposud. Nebudou moct ručit svým majetkem u banky, protože tam bude plomba, nebudou moct dál podnikat. V podstatě je to jakési dušení toho tradičního podnikání. A jestliže tam někdo léta podniká a vznikla tam zajímavá lokalita, která má svoje opodstatnění už dneska, všichni ti, kteří hospodaří na území národních parků nebo v jednotlivých zónách národních parků, mají povinnosti, mají různá omezení, musí se jim přizpůsobit tak, jak ta legislativa na ně tlačí. Hledá se vždycky nějaké přijatelné řešení, ale tohle zasahuje, řeknu, do majetkoprávních vztahů těch lidí způsobem, který podle mě je nepřijatelný.
Není možné jim dát jakousi pokličku na jejich podnikání při respektování všech legislativních povinností, které jim to dané území a legislativa s tím související vlastně ukládá, a říká jim (Nesrozumitelné.): Milý občane. My jako stát považujeme to, co vlastníte, za důležité, takže vám dáme jakousi pokličku, abyste se nemohli dál rozvíjet, nebo nemohli už dál dělat to, co tady doposud děláte, přesto, že to území je zajímavé. A my vám přidusíme vaše podnikání a donutíme vás nám ten majetek jednou prodat.
Byl bych rád, abychom hledali jiný způsob, jak případně s těmi, kterým ten majetek patří, na který jim chceme dát plomby, abychom hledali jiný způsob než tohle postupné zadušení. Spíše hledání způsobu přímých dohod. Jsem otevřený tomu jednat o nějakém legislativním opatření, které zohlední fakt, a to já nevylučuji, že některá takováto území jsou. My jsme nakonec úmyslně z toho pozměňovacího návrhu vyndali ty, ty jeskyně, protože tam je to stav neměnný. Nešlo nám o jeskyně s panem kolegou Zahradníkem. Šlo nám primárně o to, že někdo hospodaří na loukách, v lesích a podobě, hospodaří tam například dlouhá léta. Národní parky a jejich zonace se postupně rozšiřují. V minulosti to nebyl takový problém, protože ty národní parky v podstatě patřily celému státu a mám pocit, že se tam ani pozemky nevydávaly. Ale dneska se ty národní parky rozšiřují čím dál tím víc zasahují do soukromoprávních vztahů uvnitř České republiky. A já si myslím, že bychom měli najít jiný způsob, jak s těmi vlastníky jednat, a ne jim dát plombu na jejich majetek, protože se stát rozhodl, že to území je pro ně zajímavé. S plombou by nemohli ručit, rozvíjet dál svoje podnikání, nemohli by si koupit patřičné stroje, které zase obráceně, ta legislativa jim ukládá třeba (Odmlčuje se z důvodu šumu v sále.)
Já vím, že to možná pro někoho není moc důležité, prosím. Potřebuji to vysvětlit, protože mně nejde o to, zablokovat tu situaci, kdy se tady bude nějaké území, které stojí za to, aby stát o něj pečoval, ale jde mi o to, ochránit toho vlastníka v tom, že ho vlastně jako nezadusíme, ale spíše s ním budeme napřímo jednat a budeme hledat způsob, jak se s ním vyrovnat. Ne, že mu nedáme jinou možnost než majetek, o kterém se stát rozhodl, že o něj má zájem, prodat. Prostě vím, že to nebudou tisíce případů, ale můžou to být zásahy do rodinného tradičního hospodaření. A to považujeme, aspoň my s kolegou Zahradníkem a s dalšími za důležité. A ten princip dát jim plombu na majetek, a pak si počkat, až se zadusí a přinutíme je to prodat, mi nepřijde férový ze strany státu.
Abych byl v něčem pozitivní, jsem rád, že se Ministerstvo životního prostředí, nakonec potvrdil to i usnesením zemědělský výbor, že co se těch invazních druhů týká, využijeme v tuto chvíli - nebo přikloníme se spíše k tomu evropskému pojetí toho seznamu, což nevylučuje, že se jednou můžeme, ale prosím po debatě s odborníky, s vlastníky a hospodáři, protože některé ty invazní druhy už dneska hospodářsky využíváme. Je to ta diskutovaná vejmutovka, je to diskutovaný akát, který se už hospodářsky využívá. Je potřeba je držet pod kontrolou, s tím souhlasím i s ochranou přírody, protože je tady řada argumentů, na které poukazují odborníci, že ta půda pod těmito stromy nedává šanci, aby se tam nějaký ten podrost vůbec objevil, protože akát, jak víme, je jedovatý a způsobuje, že tam vlastně žádné byliny a žádné další rostliny nemají šanci vyrůst. Rozumím odborníkům v tom, že na to poukazují a chceme-li přírodě pomoci chovat se přirozeným způsobem, pak tohle musíme brát v potaz. Ale jsou tady některé invazní druhy, které hospodářsky využíváme a měli bychom to mít na mysli.
Pak jsou tady druhy, které hospodářsky nevyužíváme, jako například bolševník a podobně, a s tím je potřeba se vypořádat. S tím absolutně souhlasím. Toto velmi podporuji a jsem rád, že i Ministerstvo životního prostředí má stejné stanovisko.
Děkuji vám za pozornost. To je ode mě snad všechno.
