zazněla tady spousta faktů, spousta dat, které jsou velmi smutné. Já prožívám jakési déja vu. V osmdesátém devátém, když jsem byl na Václaváku, tak také tehdejší premiér, nebo tehdejší předseda země, tehdejší Milouš Jakeš lámanou češtinou předstíral, že z jeho pohledu je realita úplně jiná, než si myslela velká část občanů.
A pak jsme měli nového prezidenta, a ten ve svém památném novoročním projevu řekl, že země neprospívá. Že země chátrá. Že země je na tom daleko hůř, než si vláda myslela. My jsme dneska ve stejné situaci. Země opravdu neprospívá. A budoucnost nevidím ve zdravotnictví - a to je oblast, která mě opravdu zajímá. Zajímá mě jako lékaře, zajímá mě jako toho, kterému záleží na pacientech. Zajímá mě velmi.
Čtyři výměny ministrů zdravotnictví během půl roku. Ano, slyšeli jsme kritiku bakaláře Šnajdra. Tato vláda vytáhla silnější trumf, vytáhla profesora Arenbergera. Šnajdr by se od něho mohl učit. Byl by jeho žáčkem, protože proti tomu, co předvedl, je historie ve zdravotnictví naprosto nezajímavá. Ano, vláda přidala důchodcům. Ano, vláda jim přidala několik set korun koncem předloňského roku. Jenže jim už neřekla, co je bude čekat. Neřekla jim, že nebudou moct vycházet, neřekla jim, že se málem zhroutí nemocnice, neřekla jim, že budou praskat jipky ve švech, neřekla jim, že zdravotní péče pro ostatní občany přestane fungovat, že se zhroutí screeningové programy, že se prodlouží čekací doby na kyčelní klouby na několik let a do dneška, že nemá žádný plán, co s tím udělá. Opakovaně upozorňuji, prosím, žádám na zdravotním výboru, co s tím budeme dělat, pojďme se nějak domluvit. A jaká je odpověď? (Nesrozumitelné poznámky z pléna.) Správně; mlčení. To je ta odpověď. Jaký je plán? Žádný. Dobře, doufal jsem, že tu strategii najdu v plánech zdravotních pojišťoven, které ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví připravily. Co v těch plánech je? Že nebudou peníze na centrovou léčbu, že se budou snižovat úhrady zdravotní péče. To je ten dlouhodobý plán pro české občany? To je ta světlá budoucnost, kterou jim vláda nabízí?
Já si myslím, že to je velmi, velmi smutná vizitka. Vždycky jsem se snažil tady konstruktivně debatovat, vždycky jsem se snažil podporovat návrhy těch poslanců, kteří je předkládali, a byly rozumné. A já se nestydím jmenovat profesora Vyzulu, nestydím se jmenovat kolegu Patrika Nachera, na řadě věcí jsme se shodli a řadu věcí, která byla ku prospěchu občanů, jsme podporovali. Jenže tak jak je vizitkou přednosty fungování ne ho (správněji: jeho) jako nějakého samozvaného paši, který rozhoduje na základě nějakých svých obskurních doporučení, palec dolů, palec nahoru, ale je vizitkou, jak pracuje poslední lékař, poslední sestra na jeho klinice, zda jsou spokojeni pacienti, tak by mělo být vizitkou premiéra, jak funguje vláda. Ne já, já, jupí jupí, já. Ale co jsme tady slyšeli v projevu pana premiéra. Já, já, jupí jupí, já. Nic jiného. Co je realita toho já, já. Čtyři vyměnění ministři zdravotnictví v době, kdy vrcholila krize. Ty nevyměňovala opozice. Ty neodvolávala opozice. Ty vyměňoval premiér. On si vybíral špičkové odborníky, promyšleně, strategicky tak, aby z toho byl co nejlepší prospěch našich občanů. A jaká je realita? Tu každý vidí. Každý ji zažíval den po dni. Všechny tyto důvody jsou důvody, proč nemůže mít tento premiér a tato vláda moji důvěru. Je to škoda. Je to smutné, ale pokud myslím na budoucnost této země, pokud myslím na budoucnost svých dětí, tak jiná možnost tady dneska není. A já jsem si jistý, že budoucnost mně dá za pravdu a jsem si jistý, že po volbách tady bude vláda, která tuto zemi začne posunovat dobrým směrem tak, abychom se opravdu měli lépe.
Děkuji.
