Možná nijak výrazně nebyly zaznamenány ohlasy na to, že vláda v posledním březnovém týdnu schválila návrh zákona o ústavním referendu. Zřejmě to v kurzu dění v soudním procesu s představiteli Věcí veřejných nebyla až zase tak významná informace.
Jako občanské hnutí jsme spíš jiného názoru. Věci veřejné (VV) zřejmě postupně sejdou z politického výsluní a jejich volitelnost se propadne více než výrazně. Možná už nyní někteří z vedoucích představitelů VV zvažují, v jakém (z-volitelném) politickém subjektu by do budoucna zakotvili. To může jen podtrhnout, jak vážně mohou ještě voliči tento projekt brát s ohledem na takový postup. Ale nesuďme. Čas ukáže.
Pokud se týká samotného zákona o ústavním referendu, jde, z jeho vládou přijímané dikce více než o prvek přímé demokracie, který by stav demokracie spíše rozšiřoval, spíše to, že stávající vládní koalice velmi povrchně vnímá roli tohoto mechanismu v ústavním pořádku ČR a že se jí zákon o obecném referendu stále jaksi nehodí. Je pak otázkou, nakolik je to ještě o významu demokracie, byť i vláda, jako výkonný arbitr, významně zasahuje, resp. určuje, co se (jí) hodí a co už ne, z pohledu vlivu a jeho prosazování a je-li ve hře zájem a jeho prosazování na straně občanů. V tomto smyslu jde zejména o to, že pokud by již byla občany (tedy uvedenými 250 tisíci) splněna kritéria takového zákona, ještě by vše musel posvětit parlament, a to beze změn. Potom může být otázkou: k čemu by taková procedura fakticky byla?
Politické hnutí „Občané městu, město občanům“ (OMMO) prvky přímé demokracie má ve svém politickém programu, a proto podobné taktizování vlády vnímá spíše jako účelové a fakticky znemožňující jejich nastavení a smysluplné fungování. A to navíc v situaci, kdy stávající, navíc výrazně kolabující vládní koalice ztrácí pro další vládnutí podporu veřejnosti a její zástupci na úrovni jednotlivých vládních politických subjektů mohou přijít o politický kredit, a to i vzhledem k dalšímu setrvání na politické scéně vůbec.
I když je zřejmé, že se nyní debatuje zejména další setrvání současné vládní koalice, ač může být dále ještě více (sebe-)devastující, formy přímé demokracie jako její posílení z pohledu odpovědnosti a povinností občanů k systému, v němž žijí a chtějí jej proto spravovat, sledujeme velmi pečlivě. Nevnímáme demokracii jako něco, co lze naordinovat bez znalostí předchozího vývoje, ale čemu je nezbytné se učit, chceme-li, aby se společenské systémy vyvíjely jako přirozené stupně vývoje společnosti. Ta dnešní její podoba naznačuje, že je potřeba shora naslouchat podnětům zdola, aby se našel další, dobrý důvod, proč je lepší systém zaručující svobody, práva jednotlivců, než systém uzurpující si sám si taková „práva a svobody“ za ně.
Občan pak bude znovu nucen pochopit, proč by mohl ztratit to, co už získal a získat to, oč je třeba se dál snažit – tedy rozhodovat se, naučit se a umět převzít na sebe odpovědnost a řešit problémy tak, aby jejich výsledky mohl vnímat především jako důsledky vlastního konání.
To, že občan, občané se vydají touto nesnadnou cestou, není výsadou prý „skutečné demokracie“, ale především smyslem přežití budoucích generací. Je to výzva, k níž je třeba ještě ujít velký kus cesty.
Hana Svobodová, 1. místopředsedkyně „Občané městu, město občanům“ (OMMO)
