A z tohoto důvodu současný fond dle těch zmíněných smluv vyplácí autorské honoráře, aniž by zkoumal u těch ostatních profesí, jestli jsou oprávněné nebo ne, neboť ta skutečnost je potvrzena v minulosti. To znamená, to, co se v minulosti prostě vyplácelo, tak se to děje dneska stejně. Ty autorské honoráře pro mistry zvuku a střihu nebyly předmětem diskuse v letech 1993 až 1995, kdy se to utvářelo, takže ten požadavek vznikl přibližně před čtyřmi lety. A teď jde o to, že ta skutečnost, že ti kolektivní správci zastupují ty střihače i zvukaře, protože oni disponují oprávněním ke kolektivní správě, ještě sama o sobě neznamená, že ty profese autory děl skutečně jsou. To rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy je rozhodnutí ve správním řízení a nemůže se týkat toho, zdali střihači a zvukaři autory děl jsou, či nikoli.
Máte pravdu, že existují odborné posudky. Já jsem se seznámil se všemi, které bylo možné v této chvíli vidět. Bohužel mně nepřipadají úplně jednoznačné, protože například ony konstatují, že je třeba postupovat individuálně a zkoumat každé dílo zvlášť. To znamená, to není tak, že já dneska mohu učinit nějaké rozhodnutí, to mi nakonec vůbec nepřísluší, nebo někdo, kdo by řekl, že to bude paušálně se udělovat. A navíc, když se snažíme obrátit do jiných zemí a zjistit, jaká je praxe jiná, tak zjistíte, že není sjednocená. Ty země jsou vlastně rozdělené, některé se tím nezabývají nebo nevyplácejí, některé ano. Snad neudělám chybu, když řeknu, že je menšina těch, kteří dneska v tomhle už nějaké vyplácení autorských honorářů nebo tantiem těmto profesím vyplácejí. Ale to není argument. I kdyby to byla menšina, tak to může být tak, že má do budoucna pravdu a že je třeba se k nim přidat.
Ale teď vtip je právě v tom, jak, na základě čeho my to můžeme provést. A já jsem se setkal s těmi zástupci střihačů a mistrů zvuku a ten postup, který jsem navrhoval, je něco jako řízené soudní řízení, protože takový institut existuje, ve kterém oni by se obrátili na soud a my bychom potřebovali takovéto rozhodnutí soudu, které by tohle jednou provždy rozseklo. Protože neexistuje praxe dneska v zahraničí, o kterou bych se mohl opřít, protože i když jsem dokonce požádal, aby mě seznámili s postupy, pokud mi je jsou schopni ukázat z některých jiných zemí, které by se daly aplikovat, tak to vůbec není tak jednoduché a dobrat se toho, abychom měli něco v ruce, co je univerzálně použité, je těžké.
Zvlášť, opakuji, už jenom ten prvek, že se musím, asi se dohodneme na tom, že ne všechna audiovizuální díla si zaslouží tantiémy pro zvuk a střih. To jsou asi spíš výjimečná díla, umělecká díla, tam člověk chápe, že ten vklad střihače nebo zvukaře je něčím zásadním. Člověk si možná i představí dílo jako Marketa Lazarová s velice specifickým zvukem, který si dokonce člověk pamatuje a který je sugestivní sám o sobě. Takže tam to člověk cítí, že ten zvukař byl zřejmě asi opravdu mistr zvuku. Ale asi si taky stejně tak představíte řadu filmů, kde budete mít pochyby, jestli tam ten zvukař představuje nějaký autorský přístup.
Takže tady už ta diferenciace vytváří otázky, jak to vlastně do budoucna udělat. Jedná se o díla do roku 1991 a jde o to, jakým způsobem to tedy rozhodnout. To lze, ale problém je v tom, kdo to má udělat, abychom to mohli vyplácet a aby to mohlo najednou univerzálně platit. A to, co jsem navrhl jako postup, je to řízené soudní řízení, ve kterém bychom dostali takové rozhodnutí, na základě toho bychom měli právní oporu pro to, že můžeme začít určitým postupem těm, kteří neoddiskutovatelně jsou vkladem autorským do těch děl, abychom jim příslušné tantiémy vypláceli.
Takže to je stav rozhovorů, ve kterém se nacházíme. A je to také debata, kterou vedeme, a ve které věřím, že se dobereme nějakého výsledku. Ale není to tak jednoduché.
