děkuji za prostor, který mi je dán. V první řadě bych se ohradil, protože tímto způsobem se opravdu nedá moc dobře pracovat. V okamžiku, kdy na pořadu schůze není tento bod a je ráno zařazen, tak věřte tomu, že připravit se na něj je docela složité, protože jdeme do něčeho, na co jsem se nepřipravoval, a jdeme do něčeho, na co konkurence je připravena. V podnikání se tomu říká aut nebo podraz, a věřte tomu, že dobrý podnikatel tohle nedělá, aby přišel na jednání, to dělají řetězce, že si pozvou na jednání své dodavatele, tam jsou na něj čtyři a jedou, a jedou, a jedou, a jsou připraveni. Takže já bych se tady pustil v první řadě do poznámky třídní boj. Věřte tomu, že v okamžiku, kdy tuto otázku zvedáme, tak rozevírám nůžky mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Je to dané tím, že už třicet let se tady snažíme vytvořit nový systém, třicet let nastavujeme pravidla, a ty pravidla se přesouvají stále více tam, odkud jsme přišli, do socialismu. Stále více máme sociálních výhod, stále více máme příspěvků na bydlení, na školství, na jídlo. Takhle bychom mohli jmenovat. A samozřejmě to pokřivuje to, jak naše nová generace začíná uvažovat. Samozřejmě, že to souvisí i hodně podrobně se školstvím. Tady to bylo jmenované a rozhodně školství je jedno z odvětví, které neuvěřitelně prostě zdegradovalo, ale zdegradoval i ten celý systém. Jestliže vyvádíme mezi pracovní profese lidi, kteří nerozumí tomu, co budou dělat, kteří se s tím ani nevyučili ani to nevystudovali, protože jsou to filozofové nebo nějací sportovní manažeři a tak dál, takhle bych mohl jmenovat řadu oborů, které jsou dělané jenom na oko, protože v nich není matematika, nejsou v nich odborné věci, které by ti lidé se museli učit nebo studenti se museli učit, a v okamžiku, kdy tito přijdou do zaměstnání, tak těm zaměstnavatelům nic jiného nezbývá, než je všechno naučit od začátku. Ale to včetně násobilky, to včetně pomalu abecedy, protože neumí napsat ani jeden kloudný firemní dopis.
Natož pak vytvořit nějaké hodnoty. A tito lidé přicházejí do práce a moc dobře znají svá práva. Čtyři týdny dovolené, hnedka bych jí chtěl už příští týden, pokud možno. V okamžiku bude pět, tak už bude argumentovat pět týdnů dovolené, už bych jí chtěl příští týden. To, že nárok na dovolenou vzniká až po odpracování nějakého času, to moc lidí nezajímá a s tím zaměstnavatelé musí pracovat. Já často docházím k tomu, že prostě lidé si berou dovolenou, pak se hodí marod, celý rok do práce nechodí, a my jim nemáme ani jak strhnout peníze, které se vybrali na dovolenou, na kterou neměli nárok. Takhle to běžně ve firmách chodí. Zaspali jsme, zaspali jsme v tom, jak se vychovává nová generace. Zaspali jsme v tom, jak se má tvořit školství, zaspali jsme v přístupu, zaspali jsme i ve vztazích, protože to, co se dneska děje na pracovištích mezi lidmi, mezi jednotlivými profesemi, mezi ženami a muži, jak se džendrujeme, jak se nazýváme. Ono to je vidět hodně dobře tady v Poslanecké sněmovně. Já jsem v úterý, když sem přišli zastupitelé Senátu, si myslel, že jsem zase ten malý kluk, který něco provedl, protože tak, jak se s opovržením na nás poslance dívali, připadalo mi to zbytečné.
A do tohoto stavu my přicházíme s tím, že přilijeme nebo přiložíme to polínko do ohně a řekneme: Zařiďte si to jak chcete, vy jste přece neschopní, že nevíte jak dát lidem pět týdnů dovolené, to je váš problém. Ale to není náš problém. Opravdu ne. Za dobu svého podnikání jsem potkal řadu podnikatelů a věřte tomu, že hodně z nich je již na pokraji toho, aby to vzdalo. Aby vzdalo to malé a střední podnikání, protože neustále musejí řešit nové a nové požadavky státu, nové a nové požadavky poslanců, kteří, nezlobte se na mě, ve větší části nikdy sami za sebe nevytvořili ani korunu hodnoty, kterou by mohli pak dát někomu dalšímu. Je to prostě smutné, když lidé rozhodují o druhých a nemají totálně přehled o tom, jak se tvoří ekonomika, jak se tvoří rozpočty, jak se tvoří financování, jak se tvoří plán výroby. A hrozně je to vidět na jednom odvětví, a to je naše zdravotnictví.
Jak je možné, že dopustíte, aby doktoři měli 300 hodin odpracovaných. Nikdo se s tím nezabývá v této Poslanecké sněmovně. Jak je možné, že paní Maláčová jde na kontrolu do firem a trestá je za to, že zaměstnanec měl třeba o deset hodin přesčasových víc, než mohl mít, protože nechtějí obcházet zákon jako se obchází ve zdravotnictví, kdy jeden doktor má tři smlouvy, aby splnil to, co je napsané v zákoně. Protože jinak by těch 300 hodin nemohl odpracovat. Jak to, že to tady neřešíme v té Poslanecké sněmovně? Že zdravotnictví, které je nejdůležitějším článkem toho, abychom v klidu a ve zdraví mohli pracovat a žít, tvoří tyto přesčasové hodiny? Ano, oficiálně ne. Ale fiktivně a popravdě to tak je. Zeptejte se všech, kteří tady dneska z doktorů sedí. Zeptejte se těch, i záchranářů, kteří tady sedí, kolik ve finále odpracovali, když byli v práci. Jak je to možné? Jak je to možné, že toto neřešíme? To je nejdůležitější záležitost, kterou bychom měli pojmenovat. Pak tady vítězně zvedáme ruku a říkáme: Ano, my chceme pět týdnů dovolené. Ale že 300 hodin někdo slouží v nemocnici, to nám jedno není.
Takže pokud chcete bojovat za práva lidí, tak začněte ve státní správě. Začněte ve zdravotnictví. A až to dáte dohromady, tak přijďte nám, podnikatelům říkat, že by bylo také dobré, abychom to změnili. A věřte tomu, že do té doby my to změníme sami. Ano, my najdeme ten způsob, jak lidi lépe odměnit. Ano, my najdeme ten způsob, jak jim dát více volného času. Já jsem třeba v minulých pěti letech zrušil pracovní neděle. Jsem jenom tam, kde musím být, protože bohužel takový máme zákon. V neděli je normální pracovní doba, a jestliže si market vymyslí, že ty Bláho budeš mít otevřeno, tak já musím mít otevřeno. V ten okamžik musí zaměstnanec do práce. A to je daleko důležitější, než mít pět týdnů dovolené. Věřte tomu, že rodinu dělá rodinou to, že v sobotu a v neděli může ten táta s mámou trávit ten volný čas s těmi dětmi, protože v průběhu roku se jim to nepodaří.
Žádný zaměstnavatel jim v průběhu prázdnin nedá pět týdnů dovolené. To se stane ve školství, ale nestane se to ani ve zdravotnictví ani na úřadě práce ani na radnici. A věřte tomu, že se to nemůže stát ani v jiném odvětví, že si vyberou rodiče společně s dětmi volno. A daleko důležitější pro to, aby byli spokojený, aby rodina dobře vzkvétala, aby byly dobře nastaveny vztahy v rodinách, je to, aby mohli být spolu aspoň jeden den v týdnu.
Stačilo by, kdybychom zrušili práci v neděli, nemuseli bychom mít zbytečně otevřené markety, protože ony nám stejně nic nepřinesou, své výdělky odnesou do zahraničí a věřte tomu, že žádná firma, která má otevřeno v neděli v obchodním domě, tak kromě 17. listopadu málokdy tvoří zisk, většinou tvoří ztrátu, protože těch lidí je v těch obchodech daleko méně, stojí je to daleko více, protože lidi v neděli pracovat nechtějí, tak musejí brát brigádníky, které zaplatí dvakrát, třikrát. V ten okamžik není možno vytvořit zisk. Takže pro naši republiku to je ztrátová záležitost. Věřte tomu.
A jenom proto, že nějaké nadnárodní firmy si duply "budete mít otevřeno, nebo zařídíte" a poslanci na to kývli, tak věřte tomu, že to je daleko horší než mít čtyři týdny dovolené. Daleko víc uděláte pro to, když o víkendu budou lidé s dětmi doma, když budou spolu trávit čas, když budou spolu moci jezdit na výlety, když budou moci spolu třeba něco tvořit kolem domu, na zahrádce, naučí se přirozeně, jak vzniká autorita. Takhle je to tak, že dítě se vlastně s oběma rodiči nepotká za celý týden, protože buď je táta na noční nebo na ranní, nebo na odpolední, máma pracuje buď ráno nebo večer, spolu se nepotkají, pracuje o sobotách, o nedělích. Daleko za mě důležitější než pět týdnů - zrušte pracovní neděle. Věřte tomu, že většina lidí vám zatleská a za to získáte ty body, které si chcete teď tady vydobýt.
Populisticky jsme za poslední dva měsíce schválili tolik rozdávání a tolik sociálních výhod, že z toho jde už celému národu hlava kolem. Takže prosím, přestaňme rozsévat mezi lidmi nesváry v tom, že zaměstnavatelé nechtějí něco svým zaměstnancům poskytnout. Věřte tomu, že kdyby byla jiná ekonomická situace, tak by i většina firem byla schopna daleko více těm zaměstnancům dát, daleko více pro ně udělat. To, že jsme poslední dva roky ve většině firem přišli o většinu úspor za posledních deset let, to je nezměrný fakt, který nikdo tady nezohledňuje. Absolutně. My chceme pět týdnů dovolené a poperte se s tím, že dva roky jste nemohli provozovat jak chcete. Vždyť to je přece váš problém. Vy si ho neumíte vyřešit. Vždyť se podívejte, celý svět ho řeší. Také to vidíte na tom zvyšování cen, na tom, že není zboží. De facto, kdybych to měl vzít, tak jsme se vrátili do stavu, který byl před rokem 1989. Už zase se v rádiu říká, že pod vánoční stromeček nebudou kola, tak jako nebyly, když já jsem byl malý, protože na ně materiál, není kdo by je vytvořil, není kdo by je přepravil a není kdo by je prodal.
Ale jenom my tady v Poslanecké sněmovně sedíme a říkáme - ještě více výhod pro všechny. No, nejlepší by bylo, kdybychom zůstali doma a nedělali vůbec nic. Věřte tomu, že v ten okamžik bychom si žili opravdu podle té pohádky pečení holubi létají přímo do pusy. Ano, do huby, správně.
Takže se zamyslete nad tím, co jsem vám tady říkal a věřte mi, že každý správný podnikatel si váží svého zaměstnance, protože opravdu - tady to zaznělo - bez něj neudělá vůbec nic. Ale věřte tomu, tak jako že zaměstnanec chodí do práce ve většině případů na osm hodin, tak většina těch podnikatelů je v práci šestnáct hodin, a to včetně sobot, často včetně nedělí. To tady nikdo nezmiňuje, nezmiňuje ani ten obrovský rozdíl v tom, když zaměstnanec přijde a řekne "zítra už nepřijdu do práce". Nemáte šanci udělat vůbec nic. Mně se to za poslední tři měsíce v Mladé Boleslavi, kde je absolutní nedostatek pracovních sil, stalo třikrát. Jenom proto, že jsem tam po covidu dosadil manažera, který chtěl dohlédnout na to, aby zaměstnanci, kteří se odnaučili během covidu pracovat, protože byli doma, aby si plnili své úkoly a nechodili před budovu každou půlhodinu kouřit. Tak skončili z hodiny na hodinu. Zítra už nejdu, mě to nezajímá. Já si najdu něco jiného. Takhle to bohužel v dnešní době funguje.
To, že jsme špatně odhadli situaci, měli jsme příležitost v době covidu rozvinout firmy tím, že bychom odměnili, ano, dotovali firmy, ale nechali je, ať ony si rozhodnou, co zaměstnanci budou dělat, ne jako to bylo, že zůstane zaměstnanec doma, tak dostaneš peníze, jestliže bude v práci, tak nedostaneš vůbec nic, tak jsme mohli tu naši republiku posunout.
Takže prosím, máme po covidu, máme zadlužené firmy, nikdo z nás neví, co bude za měsíc, jestli zase nebudeme muset zavírat a místo toho, abychom se tady bavili o tom, jak to zvládneme, když k tomu stavu dojde, se bavíme o tom, že dáme pět týdnů dovolené. No, to je skvělý vzkaz všem firmám, to je skvělá příležitost, jak zlepšit ekonomiku naší země, jak nastavit lepší pracovní podmínky. To je skvělý vzkaz, protože ten z deseti lidí, kteří třeba zůstali v té firmě, když bude doma, tak těch devět musí za toho desátého tu práci udělat. Co asi řeknou? No, Franto, nemůžeš si vzít dovolenou, vždyť máme zakázku. To nesplníme, tím pádem nedostaneme peníze z té zakázky, tím pádem nebudeme mít prémie. Tak co ten Franta udělá? Tu dovolenou si nevezme. Takže jak to dopadne na konci roku? No, vykáže se, že si nemohl dovolenou vybrat a peníze se mu vyplatí. Že jo? Ale ty peníze dostane normálně, protože víc peněz stejně není. Ta firma může rozdat jenom to, co vydělá.
Věřte tomu, že málo je takových, kromě nadnárodních firem, které vyvážejí své dividendy ven, tak málo je takových, které by znovu neinvestovaly do toho, aby se nám lépe pracovalo, abychom měli lépe vybavené stroje a zařízení, abychom měli lepší prostředí, abychom mohli třeba zaměstnancům v budoucnu právě poskytnout levnější bydlení nebo rekreaci atd. atd.
Takže já vám děkuji za pozornost a budu rád, když si moje slova vezmete k srdci a následujících pět roků nebudeme chtít dělat nějakou další sociální revoluci.
