Po přečtení informace o tom, že si Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) zaregistrovala sdružení pod názvem Holešovská výzva, si dovolím podotknout, že mě sice zaujala, ale příliš nepřekvapila, ač její význam může sledovat několik cílů a může být docela vážným varováním.
V prvé řadě může být tento či podobný krok jedním z těch, které mají de facto paralyzovat snahu jednotlivců, občanských aktivistů, iniciativ, hnutí, nikoliv tedy politických stran obecně (směrem k těm dnešním, zejména parlamentním, o tom lze docela opodstatněně pochybovat!), dosáhnout v české společnosti jisté míry organizovanosti směřující a vyzývající občany této země k většímu zájmu, pozornosti i aktivitě, např. účastnit se politiky nejenom vhozením volebního lístku.
Za druhé to ukazuje na jistou míru naivity až amatérismu původních „otců zakladatelů“ této výzvy. Pokud se totiž takto utvářející aktivity, jakou jistě chtěla a představila se Holešovská výzva a lidé s ní spojení, spoléhají na „cosi“, co jim zaručí, že místy silné řeči, možná se jevící jako „otřásající“ systémem v základě, snad i silácky vypadající, vyvolávající emoce, ladící, vybízející a vyhrocující nálady nemalé, často oprávněně naštvané části společnosti směrem k politice současné vlády, jejím důsledkům, z nichž se sotva občané mohou těšit. Tedy, že taková výzva postačí, nedej bože, vyřeší jejich situaci. Nebo kýžená řešení přinesou. U tzv. davu se s tím tak nějak historicky, psychologicky či sociologicky počítá. Aktéři však chybují, pokud podobný scénář opakují.
Za třetí. Za pozornost stojí i to, že aktivity podobné těm, jakou je Holešovská výzva, nemusejí „sedět“ ani uskupením tzv. radikálního spektra. Tedy stran, dnes působících dle zákona na úrovni parlamentu. Mám na mysli např. KSČM. Ta se může z různých důvodů obávat formování a dalšího směřování takových iniciativ. Zejména těch, které, jako Holešovská výzva, zdvihly, zaujaly občany a dostaly je načas do ulic, ale které se nechtějí přichýlit pod křídla takové strany (např. KSČM). Mnozí z nich v ní totiž nespatřují „přirozeného vůdce“ či autoritu, která by mohla, ba dokonce chtěla a byla schopna realizovat jejich zájmy. Roli v tom na jedné straně může hrát skutečně absence autority – KSČM – mezi lidmi, a to i u těch, opírajících se o nedostatek informací, s dosavadní vlastní malou zkušeností a schopností se orientovat ve spleti současného dění, a už vůbec najít z ní východiska a řešení.
Podobně lze hovořit ale i směrem ke KSČM, která by jistě nepohrdla příznivci v takové síle (kvantitativní), jakou daly v nedávné době dohromady aktivity spojené s Holešovskou výzvou, přesto jí opatrnost velí držet si jistý odstup. Vybízí k tomu možná nejen částečně personální zastoupení na čele výzvy (nelze vyloučit dotyk na ultrapravou část politické scény), ale i nejistota pozic a další role, pokud by mělo dojít ke sbližování těchto, v zásadě odlišných uskupení (partokracie vs hnutí lidového, davového odporu). Holešovská výzva se vyjadřuje navíc spíše pro zrušení politických stran.
Za čtvrté. Bez zajímavosti však není ani působení některých sdělovacích prostředků směrem k Holešovské výzvě. Kdy je z dosud dostupných televizních záběrů např. patrný dosti evidentní výběr zejména ostře konfrontačních, emočně bičujících šotů agresivních jednotlivců a skupinek, vybízejících až k fyzickému násilí. Z osobní zkušenosti mohu soudit, a jistě je to také na organizátorech takových akcí, že média si podobně vystupující persony vybírají, abych na nich v „teple domova“ sedícím divákům předestřela „úpadkovost“ podobných aktivit. A že vlastně – „fuj, není o co stát“. Často přitom nelze plošně odsoudit záměr scénáře ze strany aktivistů, ale různě i nahodile fungující, blíže nespecifikované projevy „rušících“ osob. Vyloučit ale jistě není možné ani cíleně provokující „vyslance“.
Za páté. Co mě přesto nepřekvapuje? Že právě DSSS se chopila příležitosti a učinila zásadní krok (ať už s rozumem sobě vlastním či „shůry“…), aby shodila význam a další možné, třeba i propracovanější protestní směřování takové aktivity jako Holešovská výzva, či dalších, které by se rozhodly ji následovat, či dále pokračovat.
Profil DSSS je totiž jasný a otevírá se tak cesta bezpečnostním strukturám tohoto státu zasáhnout v případě, že by se akce, spojené třeba právě nyní, zřejmě již s občanským sdružením Holešovská výzva jevily jako „bezpečnost ohrožující“.
Otevírá se nejen cesta jak demokraticky zasáhnout (s DSSS jsou v tomto směru již zkušenosti), podle zákona, ale zdá se, že i parlamentní politické strany, ty, které, se spolu třeba nekamarádí, přesto jedna bez druhé, často společně, nemůže být, si mohou „oddechnout“. Svou jistotu sotva však ani jedna nevymění, za nejistotu přízně „ulice“, na níž se sláva často rodí, stejně jako umírá.
Zda s Holešovskou výzvou mohou skončit také aktivity z „ulice“? Nemusejí. Jen je třeba si položit otázku o směru, resp. dalším směřování takové „ulice“.
Hana Svobodová, 1. místopředsedkyně OMMO
